Tanec v pochované base

„Slívova poezie zůstává poezií existenciálního rozměru, citlivé, někdy až drsné obraznosti: „Šílice roztáčí nebe jak výčep/ a už ani neví, jak splatit dluh/ a komu – leda tak vycpat noc,/ bezokou, vydutou kočku-scíplinu,/ sněhem a jehličím z odpadlých modřínů,/ aby zas, skřivana rozsápnouc,/ měla čím nabírat zásvitnou krev. /…/ Prostata žene co chvíli na záchod/ a revma při každém kroku tak trýzní! /…/ Nekonečné noci,/ moje šílice,/ i s předjitřním mdlobným modlením z rádia.“ Rozšifrovat řadu míst tak výrazně osobního svědectví je asi nad síly čtenáře i interpreta. Kniha připomínající mučivé kapitoly z Bratrů Karamazových o Zosimově tělesnosti je osobní, nelítostná až brutální ve své otevřenosti, lítosti i nekonečné lásce, jíž ani víra nemůže vzít rysy hluboké tragiky.“
– Ivo Pospíšil