Viktorie Hanišová zůstává v novince Neděle odpoledne věrná těžkým tématům

Čtenářky a čtenáři předchozích děl Viktorie Hanišové již zřejmě tuší, že banální témata jí nejsou vlastní. Ani její nový román Neděle odpoledne není v tomto ohledu výjimkou. Na samém začátku nás vyprávění zavede do dětství Tea, chlapce, kterého doma vzdělává úzkostlivá, silně věřící matka. Teo je jedináček a samotář. Jedinou společnost mu kromě rodičů dělá imaginární přítel Hyn, který se však Tea nezdráhá opakovaně ponižovat. Další zásadní osobu v životě chlapce představuje otec, jenž však tráví více času v práci než se svou rodinou a každé nedělní odpoledne odchází neznámo kam. Teovi to nedá a otce se opakovaně ptá. Kam otec neděli co neděli vyráží, však nadále zůstává tajemstvím.

Celý dějem prochází motiv neharmonického rodinného prostředí, který je charakteristický i pro další knihy Hanišové, jako jsou třeba Houbařka nebo Rekonstrukce. „Netuším, co mě k těmto tématům vede. Možná se podvědomě bojím, že se všechno obrátí v chaos, tak se na to snažím připravit,“ zamýšlí se autorka.

Další z témat, jež Neděle odpoledne otevírá, je naslouchání falešným kazatelům, což dle Hanišové představuje palčivý problém současné společnosti. A zdaleka se nemusí jednat pouze o náboženské vyznání. „Když vidím, jak lidé zbožňují celebrity a politiky, jak se upínají k nevědeckým teoriím, jak jsou schopní úplně vypnout rozum, říkám si, že to je taky jistá forma náboženství. Takovým lidem nelze oponovat racionálními argumenty, protože je nevede rozum, ale víra,“ míní spisovatelka. Jiná dějová linka příběhu se věnuje „šmejdům“, podvodným prodejcům, kteří prostřednictvím předváděcích akcí a promyšlené manipulace vydělávají na prodejích nekvalitního a předraženého zboží. Jejich terčem jsou často lidé v důchodovém věku. „To je trest za kosmické hrnce, které mi dala do výbavy babička a které se ne a ne rozbít. Babička kdysi na akce šmejdů jezdila a vzpomínám si, jak jsem jí tenkrát nevěřila, že by to mohlo být tak hrozné. To by přece stát zakročil,“ říká Hanišová.

Děj se odehrává v českém prostředí — kromě hlavního města je vyprávění zasazeno do Kopidlna a Jičína. „V posledních letech hodně jezdím po českých knihovnách a pořád marně čekám, až mě pozvou do jičínské knihovny, kam každoročně jezdíme s rodinou do domu, který patří přítelově rodině, tak snad je tato kniha navnadí. Je to moje oblíbené město a jako kovaný Pražák říkám, že si dovedu představit, že bych se tam jednou přestěhovala,“ přiznává spisovatelka.

Třebaže příběh nemá reálný základ, autorka při psaní uplatnila své bohaté osobní zkušenosti i vzpomínky na vyprávění blízkých. Zdrojem inspirace jí byla mimo jiné Irena, spolužačka z gymnázia, která se stala členkou sekty. „Jednou mě vzala na církevní setkání a byl to zážitek. Vzpomínám si, že jsem se jich ptala, co mám jako dělat, když na Boha nevěřím, a oni mi bez váhání odpověděli, že se musím modlit, abych uvěřila,“ vypráví.

V knize Hanišová použila i množství slangových slov a novotvarů, které zaslechla ve svém okolí. „Jedná se o výrazy, které jsem někde zaslechla nebo jsem si je vymyslela sama. Autorem mnoha výroků je kamarád mých dětí Jirka, od něhož například pochází výraz ‚jdu máčet drát‘,“ směje se.

Námět nového románu přitom přišel zčistajasna. „Jednou jsem nemohla spát, a tak jsem vymyslela základ příběhu. Žádný předobraz to nemá, prostě jsem dostala nápad, který stačilo rozpracovat,“ vysvětluje. Kniha pak vznikala několik let. „Samotné psaní mi trvalo něco přes rok, reálně vzato však na knize pracuji mnohem déle. Promýšlení choreografie, charakterizace postav a propojení událostí mi vždycky zabere spoustu času,“ přibližuje Hanišová.

Pokud jde o podmínky při psaní, neklade si přehnané nároky a dokáže psát takřka kdekoli a kdykoli. „Nicméně je fakt, že už nemám stejný drive, jako když jsem začínala. Moje první dvě knihy vznikly na dětských hřištích a v nákupních centrech, teď si aspoň dávám sluchátka, když to nejde jinak,“ popisuje.

Na všech svých knihách spolupracovala s redaktorem Zdeňkem Staszkem, nejinak je tomu u její novinky. „Dnes už dokážu předjímat, co mi Zdeněk vyškrtne, a přizpůsobím se tomu. Zdeněk mi toho vyškrtává pořád míň a já zase víc přijímám jeho komentáře, myslím, že ví, co dělá,“ říká.

Viktorie Hanišová však není jenom autorkou, v poslední letech se zařadila také mezi uznávané překladatelky. Na kontě má například překlad románu Dívka, žena, jiné, oceněného prestižní Bookerovou cenou, nebo populárně-naučné knihy Sitopie. Aktuálně pracuje na připravované novince Chybějící světlo Nino Haratischwiliové. „Upřímně řečeno, nemám moc tendenci rozdělovat literaturu na českou a zahraniční, přijde mi to prostě jako literatura. Odkoukávat nic nehodlám, ale určitě se to děje proti mé vůli a vědomí,“ domnívá se.

A co je podle autorky hlavním poselstvím její nové knihy? „Pokud máte problém, řešte ho. Zajděte si za psychologem, mluvte o tom se svými blízkými, přiznejte si chyby i úspěchy. Ale hlavně o problémech nemlčte, ať nezatížíte další generaci,“ vzkazuje na závěr.