Na kafe s překladatelkou: Veronika ter Harmsel Havlíková

Veronika ter Harmsel Havlíková (1972) vystudovala nederlandistiku a germanistiku na Univerzitě Karlově a získala doktorský titul v oboru teorie literatury na Univerzitě Palackého. Od roku 1997 se věnuje překladu nizozemské literatury. Je spoluzakladatelkou a předsedkyní Společnosti pro nizozemskou a vlámskou kulturu Ne-Be a vzdělávacího institutu Nederlandse Taal en Cultuur. Její práce byla v roce 2001 oceněna prémií Tomáše Hrácha za překlad románu Procedura Harryho Mulische, v roce 2011 získala mimořádné tvůrčí ocenění v rámci Ceny Josefa Jungmanna za překlad románu Objevení nebe od téhož autora a v roce 2022 jí byla udělena nizozemská cena Letterenfonds Vertaalprijs za překladatelské dílo a šíření nizozemské kultury.

Jaký je váš nejoblíbenější povzbuzovák při překládání?

K překládání žádné povzbuzení nepotřebuji. Knihy a autory, které překládám, si pečlivě vybírám. Text i autor mi musejí sedět, musím s textem nějak souznít, abych byla s knihou následně ochotná strávit několik měsíců a někdy i déle. Mívám spíš potíže s výdrží a soustředěním. S tím výtečně pomáhají tzv. překladatelské domy, kde pracuje několik překladatelů z různých zemí zároveň, to jsou velmi inspirativní místa, která usnadňují intenzivní práci. Dříve jsem v nich vždy odvedla lví podíl práce na překladu. Teď už se tam však dostanu málokdy — jednak z rodinných důvodů, jednak proto, že tento prostor by měl sloužit zejména mladým překladatelům.

Co vám překládání dalo a co vám vzalo?

Překládání literatury mi nevzalo vůbec nic, naopak mě velice obohatilo. Z každé knihy se něco přiučím, rozšířím si obzory a znalosti. Setkávám se s autory, mnohdy náš kontakt přeroste v přátelství. Víc než brouzdání po internetu mě baví konzultovat s živými odborníky, takhle poznávám další skvělé lidi, s nimiž bych za normálních okolností patrně nepřišla do styku.

Máte nějakou vtipnou historku o spolupráci s redaktorem? Co se vám při překladu nejvíc nepovedlo?

V začátcích své překladatelské dráhy jsem měla tu čest pracovat s Robertem Kubánkem, legendou mezi českými redaktory. Jeho přístup k redakci byl tehdy na můj vkus značně invazivní. V té době se ještě redigovalo ručně, a když člověk dostal stránky celé červeně popsané a proškrtané, občas ho jímala závrať, často ale také vztek. Oblíbeným požadavkem pana redaktora bývalo „jinak a lépe!!!“. Nad překlady jsme vedli bouřlivé diskuse, v nichž jsem mu nakonec musela dát za pravdu. Jednou jsem se však u poslední věty románu zašprajcovala a paličatě jsem si ji hájila dál. Pokaždé mi ji podtrhl, požadoval změnit, ale já si za ní stála. Když byla kniha vytištěná, hned jsem ten nesmysl viděla: „Jsem nesmrtelný, pomyslí si, zatímco mu pukají oči.“ On je přitom obracel v sloup. Tak od té doby vím, že hlavní je pokora, jak k autorovi, tak k redaktorovi.

Na čem zrovna pracujete?

Právě překládám druhý román Marieke Lucas Rijneveld, což je zpověď pedofila. Je to text nesmírně náročný, především jazykově, ale i na psychiku. Vypravěč v ní promlouvá ke své oběti v nekonečných vnitřních monolozích, snaží se rádoby objektivně popsat historii jejich „milostného“ vztahu, přitom ale zneužívané dívce podsouvá své myšlenky a svá přání.

Jaký překlad z Hosta doporučujete?

Jelikož žiju v zahraničí, čtu převážně původní tvorbu, abych si udržela co nejtěsnější kontakt s mateřštinou. Z Hosta už dlouho doporučuji svým kamarádům Dědinu od Petry Dvořákové, pro mě to byla vyloženě lingvistická pastva. Ze zahraničních titulů mě uchvátil Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých od nobelistky Olgy Tokarczukové ve výtečném překladu Petra Vidláka.