Na kafe s překladatelkou: Linda Kaprová

Linda Kaprová (*1982) vystudovala švédštinu a translatologii na FF UK v Praze. Věnuje se překladům z angličtiny i švédštiny, a to zejména detektivnímu žánru, ale také literatuře faktu. V roce 2007 získala čestné uznání na III. ročníku překladatelské soutěže na Filozofické fakultě Ostravské univerzity a od roku 2013 působí též jako soudní překladatelka a tlumočnice.

Jaký je váš nejoblíbenější povzbuzovák při překládání?

Kéž by to byla hopsinková šťáva nebo kafe! Já bohužel jezdím na termín odevzdání překladu. Byla bych radši, aby mě ráno z postele tahal třeba nějaký ten roztomilý čtyřnohý nebo dvounohý člen domácnosti, co mu kručí v břiše nebo má nohy křížem, než aby mi po hlavě ve čtyři ráno tancoval Termín. Roztomilý není ani trochu, ale člen domácnosti to naneštěstí je, dokud není takříkajíc „po něm“. To pak člověk radši překládá, co to jde, jen aby ho už Termín nechal spát.

Co vám překládání dalo a co vám vzalo?

Co mi překládání vzalo, vím naprosto přesně! Fyzickou kondici a zdravá záda. Ale ne. Vím, že bych z toho neměla vinit práci. Nikdo mi pochopitelně nebrání se každou hodinu zvednout a zacvičit si. Je ale přece jen jednodušší docílit nějakého pohybu, když se člověk za prací někam přemisťuje, než když se na pracoviště stačí překlopit z postele.

A co mi dalo? Neuvěřitelně pestrou náplň práce, která člověka zavede do míst, kam by ho nenapadlo ani nakouknout, třeba už jen proto, že by se o nich nedozvěděl. Nahlédnete pod ruku současným francouzským vinařům a zjistíte, jak v chuti docilují vanilkových tónů, procestujete Vnější Hebridy a nepromoknete při tom na kůži a večer u piva si můžete ještě před kamarády zaperlit svými znalostmi o bedlobytkách.

Máte nějakou vtipnou historku o spolupráci s redaktorem? / Co se vám při překladu nejvíc nepovedlo?

Já jsem zatím měla skoro vždycky štěstí na úplně skvělé redaktory, kteří mě před nepovedenými překlady udatně bránili, někdy mně navzdory. Takže jestli se mi něco hodně nepovedlo, žiju v blažené nevědomosti. Mám hrůzu nahlížet do vlastních překladů právě proto, že by tam na mě mohlo něco takového vybafnout.

Ovšem čas od času se při překládání dostaví nepochopitelný zkrat a vy slovo v originálu v hlavě zaměníte za jiné. Únava umí udělat svoje a mozek je záludný čaroděj, který dokáže smysl vykonstruovat i z nesmyslu. Jednou jsem si takhle suverénně spletla „hard hat“ (anglicky helma) a „top hat“ (anglicky cylindr). Smála jsem se a zároveň jsem nepřestávala v duchu děkovat redaktorce, která mě zachránila před velkolepou ostudou. Autorovy postavy v mém překladu totiž procházely staveništěm v cylindrech a můj mozek byl s takovým obrazem zcela spokojený, protože se jednalo o rekonstrukci staveb z viktoriánských dob. Připadalo mi zcela případné, aby v tak charismatických prostorách návštěvníci dbali na odpovídající styl. Tímto posílám všem svým dosavadním redaktorkám upřímný a nehynoucí dík!

Na čem zrovna pracujete?

Na knížce, za kterou jsem hluboce vděčná, že mi vstoupila do života. Je to debut švédské autorky Lisy Ridzénové, který se bude česky jmenovat Jeřábi táhnou na jih. K jejímu napsání ji inspiroval nález pracovního deníku pečovatelské služby, která se starala o jejího dědečka na sklonku jeho života. Někdy mě bodne u srdce při myšlence, že kdybych tohle seversky neornamentální vyprávění o závěru jednoho osudu přečetla před dvaceti lety, moje setkání s babičkou by nejspíš vypadala jinak.

Jakou knihu z Hosta doporučujete?

U nás doma teď panuje jednohlasné nadšení z vyprávění Petry Soukupové o „divných dětech“ (Klub divných dětí a Divné děti a smutná kočka). Musíme se hodně krotit, abychom alespoň druhou knížku při večerních čteních před spaním nezhltli moc rychle a chvíli nám (na rozdíl od té první) vydržela!