Na kafe s překladatelkou: Jana Chmura-Svatošová

Jana Chmura-Svatošová vystudovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze obor Moderní filologie (anglický a švédský jazyk a literatura). Překládá ze švédštiny, norštiny a angličtiny beletrii pro dospělé, děti a mládež. S manželem, fotografem Františkem Chmurou, a sedmnáctiletým synem Jakubem žije v Praze.

Jako překladatelka švédské literatury debutovala překladem knihy Astrid Lindgrenové My z ostrova Saltkråkan, dále mj. přeložila romány Marianne Fredrikssonové, křižáckou trilogii Jana Guilloua, romány Lindy Olssonové, krimi romány Tove Alsterdalové a sérii dětských knížek Svena Nordqvista o kocourku Fiškusovi.

Z norštiny přeložila romány Herbjørg Wassmo Kniha Dinina a Dům se slepou verandou.

Je spoluautorkou Kapesního slovníku švédsko-českého a česko-švédského (Praha, SPN 1999), Praktického slovníku švédsko-českého a česko-švédského (Leda 2003) a Norstedts tjeckiska ordbok (Norstedts 2005).

Jaký je váš nejoblíbenější povzbuzovák při překládání?

Při překládání si pokaždé pouštím v pozadí hudbu, která mi s knihou nějakým způsobem souzní. Měla jsem to štěstí, že někteří autoři do svých příběhů hudbu sami zakomponovali, a mohla jsem se jimi jen nechat vést. V románu Marianne Fredrikssonové Šimon a duby chlapec Šimon vyrůstá ve švédské rodině, ale v sedmnácti letech se dozvídá, že je synem židovského houslisty, člena Berlínské filharmonie, který nějaký čas ve Švédsku vyučoval a jehož osud skončil v Osvětimi. Odtud však pramení Šimonova láska k hudbě. Knihou se nese Berliozova Fantastická symfonie, Nystroemova Mořská symfonie a díla Sibeliova. Podobně tomu bylo i v románu Sonáta pro Miriam spisovatelky Lindy Olssonové, jejíž hlavní postava, skladatel a houslista Adam Anker, nalezne identické jméno v síni holocaustu na Novém Zélandu a započne pouť po stopách svých kořenů, která ho zavede do Švédska a polského Krakova. A pro mne přinesla i díla, která jsem předtím neznala, Passacaille pro cello a klavír polského židovského skladatele a houslisty Szymona Lakse, který vedl vězeňský orchestr v Osvětimi, a Com in! ruského skladatele Vladimira Martynova.

Co vám překládání dalo a co vám vzalo?

Překládání mi přineslo jedno vzácné přátelství, a to se švédskou spisovatelkou Marianne Fredrikssonovou. Začátkem devadesátých let jsem žila ve Stockholmu a poprvé se seznámila s její tvorbou. Tehdy už byla vysoce ceněnou autorkou i v zahraničí, její díla se nakonec dočkala překladů téměř do padesátky jazyků včetně hebrejštiny, japonštiny, korejštiny a dvou jazyků v Číně, román Šimon a duby posléze i divadelní a filmové podoby. V dopise jsem jí napsala, co pro mě její knihy znamenají, a požádala o svolení, zda bych jednu z nich mohla nabídnout nakladatelství v České republice. Tehdy to byla doba dopisů a telefonátů a osobních setkání namísto e-mailů. Velmi mile mi obratem odepsala a posléze se mi podařilo najít nakladatele pro první překlad a představit autorku čtenářům u nás. S překlady jejích děl jsem pokračovala i nadále a Marianne mě několikrát pozvala na návštěvu k sobě do Österskäru nedaleko Stockholmu, kde měla nádhernou pracovnu propojenou se skleníkem. Poznala jsem se i s jejím mužem Svenem, který byl inženýr a mnoho let se také plavil po moři. Když Marianne psala román Potopa inspirovaný starozákonním příběhem, sestrojil pro ni model Noemovy archy, který byl vystaven i na knižním veletrhu ve Frankfurtu a později umístěn v Muzeu architektury ve Stockholmu. Marianne už mezi námi bohužel není, odešla v roce 2007.

Krásné setkání mě nedávno čekalo se čtvrťáčky pražské základní školy Trojská. Na besedu mě tam pozvala třídní 4. B, paní učitelka Tereza Vítková, která k mému údivu a nadšení se svými úžasnými žáčky přečetla všechny dosud česky vydané příběhy o kocourku Fiškusovi.

Odpovědí na druhou část otázky by asi bylo — čas. Především v době, kdy jsem sama vyhledávala tituly, vypracovávala k nim veškeré materiály a nabízela je nakladatelstvím a pak se dlouho čekalo na konečné rozhodnutí a někdy se i celé kolečko muselo zopakovat. Ale v některých případech to stálo za to, jako právě s tvorbou Marianne Fredrikssonové, Lindy Olssonové, Jana Guilloua nebo norské spisovatelky Herbjørg Wassmo.  

Máte nějakou vtipnou historku o spolupráci s redaktorem? Co se vám při překladu nejvíc nepovedlo?

Nakladatelství Host se už několik let stará o vydávání příběhů kocourka Fiškuse od ilustrátora a autora Svena Nordqvista, jehož geniální obrázky milují děti i dospělí po celém světě. Na delším vánočním příběhu mi s textem pomáhala paní redaktorka Zuzana Resslová a na všech ostatních pracujeme už pátým rokem s paní redaktorkou Květou Hegerovou. Myslím, že můžu napsat i za ni, jak nás práce baví a těší a jak se nad texty někdy samy báječně pobavíme a nasmějeme. Čeština je na překlady dětských knížek náramný jazyk a dovoluje nám si s ní pohrát a vymýšlet. Takže vynalézavý kocourek se jmenuje Fiškus, děda Pettson pokaždé něco vyšpekulíruje, dům se hemží tajemnými myšpulkami, postavy žasnou s výrazy kakraholte a namoutěkutě, masová kulička kocourkovi ze záhonu vyfučí, Fiškus má pifku na kohouta, sbalí si saky paky, svatosvatě slibuje na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí, že už neřekne ani mňuk, společně připravují mňamózní palačinkový dort, soused Gustavsson je celý tumpachový, liška se nemá zastřelit, ale napálit a slepicím se ukdákané výrazy rýmují.

A stanou se věci — jednou jsem při překládání už unavenýma očima přečetla švédský výraz „rop“ (volání) jako „rep“ (provaz), z „volání o pomoc“ bylo najednou „pomocí provazu“ a vyrobila jsem větu, že se v ústavu pro seniory stižené demencí seniorka houpala v houpacím křesle pomocí provazu (asi jako když si v kostele sv. Josefa na Malé Straně můžete pokolíbat stužkou Jezulátko v kolébce), místo aby se jedna houpala v křesle a druhá zmateně volala o pomoc. K velkému zármutku svého muže, který také hovoří švédsky, jsem tu záměnu sama objevila a opravila ještě dřív, než překlad doputoval do redakce, ale on bědoval, jaká to mohla být legrace.

Na čem zrovna pracujete?

V nakladatelství Host dokončujeme korektury zatím posledního příběhu kocourka Fiškuse a dědy Pettsona a v nakladatelství Argo právě vychází po Vývratu druhý díl trilogie krimi románů z kraje Ångermanland a severního Švédska spisovatelky Tove Alsterdalové, tentokrát s titulem Chřtán.

Jaký překlad z Hosta doporučujete?

Ráda bych doporučila kouzelný příběh Žirafy mají velikánské srdce švédsky píšící finské autorky Sofie Chanfrenau, který nádherně ilustrovala její sestra, výtvarnice a tatérka Amanda Chanfrenau a velmi umně přeložila Marie Voslářová.