Na kafe s překladatelem: Viktorie Hanišová

Viktorie Hanišová (1980) je spisovatelka a překladatelka z němčiny a angličtiny. Vystudovala germanistiku a anglistiku na Pedagogické fakultě UK a získala doktorský titul na Ústavu germanistiky na Filozofické fakultě UK. Pracovala jako lektorka jazyků a korektorka, od roku 2015 se věnuje vlastní autorské tvorbě a překladatelství. Přeložila mimo jiné romány Starý kraj a Polední hodina od Dörte Hansenové, román *Dívka, žena, jiné *od Bernardine Evaristové a populárně-naučnou knihu Sitopie od Carolyn Steelové. V roce 2018 získala tvůrčí ocenění v rámci Ceny Josefa Jungmanna za román Chuligán Philippa Winklera. © Vojtěch Vlk

Jaký je váš nejoblíbenější povzbuzovák při překládání?

V první řadě termín. Od něj se všechno odvíjí — vždycky si rozpočítám stránky a čas na uležení a pak každý den musím přeložit jisté penzum, děj se co děj. A hlavně mě povzbuzuje samotný text, překládání mě totiž opravdu baví. Vyhledávání obtížných slov a spojení, pohrávání si s jazykem a naladění se na autorův styl — to všechno mi přináší požitek, takže mám pocit, že ve skutečnosti nepracuju. Tím spíš, že překládám v pololeže, v polohovacím křesle. Poslouchám u toho hudbu, piju kafe, nikdo mi nenadává, nikdo po mně nic nechce, takže se někdy cítím doslova jako v ráji.

Co vám překládání dalo a co vám vzalo?

Překládání mi určitě víc dalo, než vzalo. Darovalo mi svobodu — nemusím chodit do práce, překládat můžu skoro kdykoli a kdekoli, stačí mít trochu času, počítač a internet. Baví mě jazykově osobité knihy, v nichž se objevuje hodně neologismů a slangových výrazů, které nelze přeložit doslovně, takže mi to dává jistou autorskou svobodu. Na druhou stranu se jedná o svobodu velmi omezenou, protože musím vždycky dbát na to, abych zachovala původní vyznění a styl. Nezřídka se setkávám se situacemi, kdy mám dojem, že by se nějaká věta dala zformulovat lépe, a někdy zase narážím i na významové lapsy. Do jaké míry mohu jako překladatelka zasahovat do původního textu? Tato hranice není vždycky jasná a může vést k nedorozuměním. A z čistě praktického hlediska — překládání mi vzalo pohyb. Dřív jsem jezdila do práce na kole, případně chodila pěšky, teď trávím většinu dne doma, takže se k pohybu musím nutit, protože nevychází přirozeně ze situace.

Máte nějakou vtipnou historku o spolupráci s redaktorem? Co se vám při překladu nejvíc nepovedlo?

Takových je. Například jsem jednou napsala, že lidské oko má velikost tenisového míčku, a ne toho pingpongového. Z těch nejnovějších se mi povedlo přeložit anglické slovo compass jako kompas, i když se v daném případě jednalo o kružítko. Obávám se, že podobných chyb mi uteklo víc, ale naštěstí si je většinou nepamatuju.

Na čem zrovna pracujete?

Překládám román Das mangelnde Licht (Chybějící světlo) od německo-gruzínské autorky Nino Haratischwiliové, který má osm set stran, takže si s ním ještě na pár měsíců vystačím. Kromě toho jsem začala překládat The Dawn of Everything (Soumrak všeho) od Davida Graebera a Davida Wengrowa. Vím, že se nemají překládat dvě věci najednou, ale Soumrak se odmítnout nedal, taková nabídka se jen tak neobjeví a já beru jako čest, že mi nakladatelství Jan Melvil knihu nabídlo. Kromě toho pro nakladatelství Academia ladím korektury prvního dadaistického románu Dr. Billig v koncích od Richarda Huelsenbecka.

Jaký překlad z Hosta doporučujete?

Bylo by jich hodně, ale omezím se na Staré odrůdy od Terezy Jůzové. S Terezou jsem mnohokrát spolupracovala jako s naprosto vynikající redaktorkou, a tak mám radost, že právě ona mohla překládat tuto krásnou knížku, která je v německy mluvících zemích navíc velkým bestsellerem. Myslím, že od Terezy nás čeká ještě řada nádherně přeložených knih.