Na kafe s překladatelem: Tomáš Havel
Dalšího překladatele asi není třeba zdlouhavě představovat, právě on do češtiny převedl mimo jiné knihu Roky od držitelky Nobelovy ceny Annie Ernauxové, na jejíž další tituly se můžete těšit už tento podzim.
Tomáš Havel (*1967) vystudoval zubní lékařství, kterému se už nevěnuje. Překládá z francouzštiny, převážně beletristické tituly. K jeho nejmilejším přeloženým autorům patří Romain Gary, Jean-Baptiste del Amo, Alain Mabanckou, Jean Teulé, In Koli Jean Bofane, Velibor Čolić, Maryse Condéová či Maylis de Kerangalová. Pro Host přeložil knížky Annie Ernauxové, Vanessy Springora, Bernarda-Henriho Lévyho a Sběratele vůní od Dominiqua Roquesa.
** Jaký je váš nejoblíbenější povzbuzovák při překládání?**
Ráno si v XXL moka konvici udělám necelé tři deci kafe (z té nejlevnější semleté směsi z diskontu, cokoli jiného je na to škoda) a do půllitrového hrnku to doliji plnotučným mlékem. Skutečně spíš povzbuzovák než ranní kávička.
Potom už jen absolutní ticho. Nejlíp sám v celém domě až do večera.
** Co vám překládání dalo a co vám vzalo?**
Vzalo mi spoustu věcí, po nichž se mi nestýská. Jednu, dvě, kterých tu a tam zalituji. Nikterak fatálně.
Dalo mi (krom jiného) mnoho zajímavých nových známých a pár bezvadných kamarádů a kamarádek, se kterými bych se jinak v životě minul.
** Máte nějakou vtipnou historku o spolupráci s redaktorem?**
Jednou jsem na internetu narazil na rozhovor o knížce, jejíž překlad jsem krátce předtím odevzdal. Autor se zmínil i o tom, jak se nakonec rozhodl zjemnit některé scény, protože se mu zdály příliš vulgární. Dost mě zaskočil, měl jsem ty scény v živé paměti, kupodivu v té vulgární, nezjemněné verzi (zase nic tak strašného to nebylo). V redakci českého nakladatelství zrovna probíhaly personální změny, komunikace se na nějakou dobu zadrhla, neměl jsem proto k dispozici papírovou knihu ke kontrole (to už je dnes ale celkem běžná praxe). Zkrátka jsem překládal ze sazby, co neprošla korekturou, která přerostla spíš v další redakci a trochu (víc) se lišila od konečné podoby textu. Překlad v tom okamžiku naštěstí ještě nebyl vysázený, vše se stačilo dát včas do pořádku.
To samo o sobě není nijak vtipné ani zajímavé, nejsem jediný, komu se to stalo. Tenhle konkrétní případ je ale humorný tím, že pdf soubor, ze kterého jsem překládal, byl hned pod názvem titulu zřetelně označený: „épreuves non corrigées“, volně přeloženo: „neprošlo redakcí“.
Otevřel jsem tenkrát textový editor, opsal jméno autora, přeložil titul knihy a s uznalým pokýváním hlavy pod něj napsal: „Původní text bez úprav“ a dal se do překládání předmluvy, v níž autor popisuje — podobně jako Vladimir Nabokov, jednalo se totiž o fiktivní deník Lolity —, jak po strastiplném cestování křížem krážem Amerikou nakonec našel potomky Dolores Hazeové, získal od nich její deník a ten nyní publikuje, z důvodu zachování autenticity, bez jakýchkoli úprav a zásahů. Ještě jednou jsem uznale pokýval hlavou — tu mystifikaci mají dotaženou do konce — a pustil se do první kapitoly.
** Na čem zrovna pracujete?**
Zrovna dokončuji* Konžskou matematiku*, už druhou knížku od mého veleoblíbeného In Koli Jeana Bofana. Je to politický thriller z rozpáleného srdce temnoty, šestnáctimilionové megapole Kinshasa, vyprávěný svébytně poťouchlým stylem, jenž čtenáře — zvlášť evropského — nehladí po srsti. Bofane je výjimečný v tom, že při líčení tragédie lidu drceného převážně cizími zájmy tisíce kilometrů od nás jednak nešetří humorem (jaksepatří černým, okořeněným špetkou cynismu), jednak píše o věcech, které důvěrně známe i my tady, u sebe doma; kromě vykupitelské moci lásky třeba o státní manipulaci veřejným míněním. Zatímco u nás se slovo „dezinformace“ stalo mediálním hitem před pár lety, Konžská matematika vyšla už v roce 2008 a autor ji začal psát o pět let dřív.
Většinu textu jsem překládal za srpnové vlny tropických veder a byla to nádhera, jako bych byl tam, na břehu veletoku Kongo! Až překlad odevzdám, bude se mi po Kinshase stýskat — to se mi často nestává.
** Jaký překlad z Hosta doporučujete?**
Mnohem víc jsem toho přečetl, když jsem se věnoval něčemu úplně jinému než překládání. A tak vzpomenu na dvě zjevení, za která vděčím Hostu a která přišla v dobách, kdy jsem ještě netušil, na jakou cestu mě už zakrátko osud zavede.
Tím prvním byly povídky Jana Balabána Možná že odcházíme. Co se týče překladů, vybavuje se mi vzpomínka na Svět knihy před mnoha a mnoha lety, na němž Jean-Marie Blas de Roblès představoval knížku Tam, kde jsou tygři domovem. Ukázky ze skvělého a náročného, mnohovrstevnatého překladu krásně četl Otmar Brancuzský, překladatel Ladislav Václavík hovořil mimo jiné o tom, jak výrazy pro překlad dávných rukopisů čerpal ze sto let starého slovníku. Je docela možné, že právě tehdy mi foukl do zad vítr, který dul do plachet karavelám mířícím k břehům Amazonie a i mě popohnal vstříc novým světům a výzvám.
