Na kafe s překladatelem: Petr Vidlák
Tentokrát vám představíme dvorního překladatele Olgy Tokarczukové Petra Vidláka. Na začátku září vyšel jeho nejnovější překlad Vnímavý vypravěč, ale nelze nevzpomenout třeba Bizarní povídky, Knihy Jakubovy nebo Běguny.
Petr Vidlák (1974) — polonista, překladatel, vnímavý čtenář. Jsem z Ostravy a nevadí mi to. Překladatelství se věnuji od roku 1997 a dosud jsem přeložil více než dvacet knih a mnoho kratších textů z polštiny. Jsem hrdým překladatelem díla Olgy Tokarczukové, a také jejím stoupencem a snad i přítelem. Překládání je můj životní koníček. V profesním životě jsem především ředitelem vlastní soukromé mateřské, základní a střední školy, neboť se řídím pozitivistickým heslem, že největší smysl má práce u základů. Kromě toho se příležitostně zabývám translatologií na Ostravské univerzitě, kde se pokouším zlákat studenty k pozornému čtení dobré literatury a k její interpretaci.
Jaký je váš nejoblíbenější povzbuzovák při překládání?
Překládání je mi samo o sobě dostatečnou vzpruhou i povzbuzením. Největší motivací pro usednutí k překladu je hluboké ponoření do textu, což je v podstatě meditační aktivita, již vyhledávám po náročném pracovním dnu. Dalo by se říci, že překládání je pro mě odpočinkovým a uvolňujícím cvičením. Předpokládá však ideální podmínky, kdy je v domě klid a mým společníkem je jen noc. Takových okamžiků sice není mnoho, ale s o to větší radostí si je užívám. Zřejmě není obvyklé využívat text terapeuticky, ale bez tohoto přístupu bych se po více než dvaceti letech překladatelské práce jen stěží přinutil strávit několik měsíců a mnoho nocí v roce před zářícím monitorem.
Co vám překládání dalo a co vám vzalo?
Překládání mi dalo především schopnost pečlivého čtení. A pečlivým čtením myslím skutečně důkladné zkoumání všech okolností a kontextu. Nácvik jazykové přesnosti a soustředění na význam a smysl jsou využitelné i v jiných oblastech života, v běžné komunikaci, včetně pracovní. Rozšířily se mi kulturní obzory o mnohem větší kulturní a jazykový prostor, než je náš český. Také jsem poznal tvorbu a osobnost Olgy Tokarczukové, což je zřejmě to nejlepší, co mě na mé překladatelské cestě potkalo. Je to vynikající vypravěčka, nekonformní, ale mně osobně zároveň velmi blízká svým pohledem na svět. Dokáže formulovat a popisovat skutečnost naprosto přesně a tak, jak by to nikdo jiný nedokázal. A co mi překládání vzalo? Zhoršil se mi zrak a neustále mě bolí záda. Ač se to nezdá, překládání je stejně jako jakékoli psaní docela fyzicky náročné.
Máte nějakou vtipnou historku o spolupráci s redaktorem? Co se vám při překladu nejvíc nepovedlo?
Přímo vtipnými okamžiky spolupráce s redaktory nehýří. Spíše trapnými. Hlavně v situacích, kdy mi dojde, jak hroznou chybu jsem udělal, jak jsem byl nepřesný, jak jsem nějaký úsek textu odbyl. Pak je úplně jedno, proč k tomu došlo. Pocit studu za školáckou chybu zůstává a jsem rád, nebo spíše doufám, že tito svědkové mé slabosti nikdy nepromluví a v rámci profesní solidarity zůstanou mé omyly jen mezi námi. Jako takové intimní tajemství. Nejvíce se mi nedaří překládat verše. A to paradoxně přesto, že jsem sám se svým dílem většinou spokojen. Redaktorka mě vždy citlivě vrátí na zem tím, že navrhne řešení, které je mnohem lepší, ale hlavně úplně jiné než moje. Všechny redaktory plně respektuji, ale konkrétně paní Květoslavu Hegerovou obdivuji za její pro mě nedosažitelnou důslednost, jazykový cit a orientaci v polštině. Myslím, že kdyby chtěla, byla by skvělou překladatelkou.
Na čem zrovna pracujete?
Empuzjon Olgy Tokarczukové. Právě jsem začal. Krásný román, který je velkým návratem ke stylu, jímž autorka psala před dvaceti lety. Téma je ovšem dnešní, moderní, ryze tokarczukovské. Víc nechci prozrazovat, ale věřím, že i pro české čtenáře to bude pozoruhodná kniha a stejně jako v Polsku vzbudí i u nás zasloužený zájem a diskusi o smyslu umělecké literatury v současné „tekuté“ době.
Jaký překlad z Hosta doporučujete?
Nemohu jinak než doporučit kolegy polonisty Michaela Alexu a Michalu Benešovou, kteří společně zvládli nesmírně obtížný překlad knihy Jacka Dukaje Led. Sám jsem nabídku na překlad této knihy zodpovědně odmítl, protože byla nad mé síly. O to více oceňuji, jak kvalitní překlad vznikl. Vím, kolik je v českém Ledu tvrdé práce, takže oběma touto cestou se zpožděním gratuluji! Cena Magnesia Litera za překlad byla oběma udělena naprosto zaslouženě.
