Na kafe s překladatelem: Michael Alexa

Dnes slavíme Mezinárodní den překladatelů, jenž připadá na svátek svatého Jeronýma, patrona překladatelů. Chtěli bychom proto na tomto místě poděkovat všem překladatelům, kteří s námi spolupracují, za všechnu jejich práci a čas, jejž knihám věnují. Mnoho světových autorů a zajímavých knih bychom si bez jejich pomoci nemohli v češtině přečíst. Výborným příkladem je právě český překlad Dukajova Ledu, který by bez obrovského nasazení a odhodlání Michaly Benešové a Michaela Alexy dnes neexistoval. Na závěr je ale nutno dodat, že neméně podstatnou roli při dovádění překladu k dokonalosti hraje i redaktor — jak ostatně dokládá zmiňovaný Led a zásluhy skvělé redaktorky Květy Hegerové.

Michael Alexa (1989) vystudoval polonistiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Pracuje v obchodě s hudebními nástroji a překládá z polštiny, především prózu a poezii. V loňském roce se podílel na překladu Ledu Jacka Dukaje (s Michalou Benešovou), sbírky básní Zatopený estuár Marzanny Bogumiły Kielarové (s Renatou Putzlacher-Buchtovou) a přeložil také goyovský román Saturn Jacka Dehnela.

Jaký je váš nejoblíbenější povzbuzovák při překládání?

Nejlépe se soustředím brzy ráno, mezi první kávou a prvním jídlem. Vstanu klidně na budík, nesnídám už snad druhou dekádu, vždycky si dám jenom vodu a hrnek kafe — a sednu si k počítači. Prvním jídlem, zpravidla velmi pozdním obědem, se soustředění rozbije (na mě taky začíná být moc tepla, světla a hluku z ulice) a většinou mi nezbývá než na zbytek denní směny přesedlat na jinou část překladatelské práce — vysedávání v knihovnách, různé studium, dohledávání, případně korektura. Ano, přeložil jsem na třicet knih a většinu z nich hladový.

Co vám překládání dalo a co vám vzalo?

Tradiční rys překladatelské práce, jímž je jakýsi volnější pracovní režim, se samozřejmě projevuje i u mě. Často bývá chápán jako výhoda, někdy nelibě vnímaná (není vzácné, že okolí považuje překladatele za domácího či kavárenského povaleče, který „si“ něco překládá — a tedy nepracuje, „nemusí chodit do práce“, má „prodloužený víkend“, kdykoli se mu zamane, a „sick day“ je pro něj skoro komická vymoženost; stačí jednou za rok nezmastit daňové přiznání a překladatelé si podle některých žijí jako králové), osobně v něm však spatřuju spíš nevýhody. Ruku na srdce, překládám ze sice historicky pestrého (no a co?), ale malého, málo atraktivního jazyka. Valná část mého okolí vnímá sousloví „polská literatura“ jako kombinaci dvou nejméně sexy výrazů všech dob, a co si o tom myslím sám, je vlastně vedlejší: přiléhavým vzorkem českého literárního trhu jsou spíš oni než já. Až na pár výjimek (Host!, především Dukajův Led!) je polská literatura vlastně takovou popelkou, obávám se, že z ní nekouká kdovíjaký kšeft, a pokud ano, spíš to bude zatracená klika než plán, o který se lze opřít; s Poláky se to bude asi jen zkoušet než je setrvale, věrně, cíleně překládat a vydávat — a zde se volný režim překladatelů projevuje svou nestálostí a věčnou obavou, zda se i za rok podaří sehnat pár knížek k překladu.

Máte nějakou vtipnou historku o spolupráci s redaktorem?

Při práci na Dukajově Ledu jsme potřebovali citovat z bible a s redaktorkou Květoslavou Hegerovou jsme dlouho hledali vhodný překlad. Autor sám v souladu s jakousi jazykovou patinou citoval z barokního překladu do polštiny, v češtině jsme tudíž zavrhli běžné řešení formou ekumenického překladu (je příliš moderní) a po dlouhém pátrání jsme využili bible v Hejčlově překladu z prvních dekád dvacátého století. Jiné verze byly buď nesrozumitelné, nebo nekompletní (Dukaj cituje ze Starého i Nového zákona). Oba svazky Hejčlova překladu se ale dost špatně shánějí, během překládání Ledu byly k dispozici pouze prezenčně v pražské Národní knihovně, kterou jsem tedy navštívil snad patnáctkrát (během překládání, ale i později kvůli korektuře), a paní knihovnice si ode mě ani nebrala žádanku, už si mě pamatovala. Jednou jsem jí o Ledu nadšeně vyprávěl, a třebaže jsem tenkrát ve studovně dost rušil, získal jsem ji jako čtenářku.

Na čem zrovna pracujete?

Překládám pro Slovart druhý díl historické detektivky Glatz odehrávající se v polsko-česko-německém Kladsku, v pestrém období těsně po první světové válce. Příjemná, čtivá a nápaditá kniha, rozuzlení případu vychází z pozornosti a chytrosti detektiva, žádné deus ex machina, jak se občas stává.

Jaký překlad z Hosta doporučujete?

S loňským dotiskem jsem se opět vrátil ke své oblíbené hostovské knize 1913. Léto jednoho století od Floriana Illiese v pěkném překladu Tomáše Dimtera. Pokračování Co jsem ještě chtěl vyprávět mě teprve čeká, ale literární fresky zpracované ve velké literatuře se nemůžu dočkat.