Na kafe s překladatelem: Ladislav Václavík

Ladislav Václavík je lektor obchodní angličtiny na Ekonomicko-správní fakultě Masarykovy univerzity. Je jazykovým nadšencem, překládá z angličtiny a francouzštiny, příležitostně také z portugalštiny. Ve volném čase se věnuje hře na klasickou kytaru, psaní, četbě, procházkám v přírodě a kočce jménem Margot.

Zdroj: archiv autora

Jaký je váš nejoblíbenější povzbuzovák při překládání?

Nejoblíbenější povzbuzovák? No, někdy dobrá hudba — barokní oddech, třeba Telemann, to, čemu se v osmnáctém století říkalo „taffelmusik“, samozřejmě Mozart, Haydn, prostě cokoli, co člověka uvede do stavu soustředění, onoho mírně profláknutého „flow“. Někdy mě povzbudí ticho, švitoření sýkorek na staré meruňce za oknem, jindy předení kočky, která si velmi ráda lehá na klávesnici a nabádá mě tak zřejmě ke klidnějšímu životu. Často mě nabudí nějaký překladatelský oříšek, výzva, kterou se mi nepodaří napoprvé vyřešit a nosím ji nějakou dobu v hlavě. No a v neposlední řadě se nechávám unášet představou zhotoveného textu — už jako kluk, to jsem ještě psal inkoustovým perem, později na psacím stroji, jsem po napsané kapitolce kolem sebe rozprostíral popsané listy a fascinovaně sledoval ten písmenkový svět, který jsem právě stvořil. Tahle fascinace se mě do jisté míry drží dodnes.

Co vám překládání dalo a co vám vzalo?

Zapeklitá otázka 😃. Překládání mi dalo krásný koníček, díky kterému má můj volný čas vyšší smysl — těší mě vědomí, že českému čtenáři zprostředkovávám dílo z jazyka a prostředí, jež by jinak zůstaly české kultuře uzavřené. Říkám si v takových chvílích, že jsem tu angličtinu a francouzštinu nestudoval nadarmo a že v tom je nějaká služba společnosti. A co mi vzalo? Upřímně řečeno, překládání mi asi bere iluzi, že někdy napíšu něco vlastního a pořádného. Tuto iluzi si v sobě pěstuji ve chvílích, kdy nepřekládám, ale pak stačí pár stránek krásného originálu nebo poděkování v závěru knihy, kdy autor z posledních sil líčí útrapy tvůrčí práce a zástupy lidí, bez kterých by kniha nikdy nespatřila světlo světa, a je to. Raději zůstávám věrný poezii.

Máte nějakou vtipnou historku o spolupráci s redaktorem?

Spolupráce s redaktorem/redaktorkou pro mě bývá pokaždé velmi poučná, a čím déle překládám, tím víc se na ni těším — jsou to totiž taková duchovní cvičení o zásadách „omylnosti“ člověka, který by rád byl dokonalým. Navíc zásahy druhého člověka do textu mě přesvědčují o tom, že každý z nás vnímá češtinu jinak, po svém, stejně jako barvy, chutě, vůně. Těžko říct, co se mi při překladu nejvíc nepovedlo… Vzpomínám si, že při překládání jedné portugalské povídky jsem chtěl být originální a neotřelý, a tak jsem místo „svítání“ či „rozbřesku“ použil slovo „kuropění“. Bohužel jsem jaksi přehlédl, že v originále žádní kurové ani kohouti nepěli, za což jsem to od paní redaktorky pěkně schytal (v dobrém). Aspoň jsem si tehdy uvědomil, z čeho se to krásné české slovo vlastně skládá, do té doby jsem byl k jeho původu podivně slepý.

Na čem zrovna pracujete?

Když zrovna nemám zakázku, ordinuji si překladatelské prázdniny. Hodně čtu původní českou tvorbu, píšu si různé texty, prostě piluji češtinu, vzdělávám se. K tomu je třeba přidat četbu v angličtině a francouzštině, to se rozumí samo sebou. Je to takový každodenní trénink, jazyková posilovna. Tady se pak projevuje — doufám, že jen v malé míře — jistá profesní deformace. Pokaždé když narazím na nějaký zajímavější dialog, popis nebo autorský komentář, říkám si, jak je to asi přeložené a jak bych to přeložil já — a sám si to občas zkusím a porovnám s českým překladem.

Jaký překlad z Hosta doporučujete?

Sám tedy pohříchu překladovou literaturu příliš nečtu, maximálně čínskou, japonskou a korejskou poezii, tam už moje jazykové znalosti nesahají… Ale můj syn překlady čte, takže jestli můžu někoho doporučit, pak Romanu Bičíkovou a její českou verzi Fotbaláků. Jako kluk jsem miloval Mikulášovy patálie, strašně moc se mi líbily jak jednotlivé příhody, tak jazyk podání. Pokud se překladateli dětské literatury podaří vytvořit tuto iluzi originality a převést cizojazyčné dílo organicky do živé, krásně tvarované češtiny, ve které nic nepřečnívá a neškrábe, kniha plynule přechází do české kultury — a to je vždy třeba smeknout.