Pláňata

Koruna plané třešně tam za vesnicí je zase slitá. Věděla jsi, že mé nejoblíbenější stromy jsou pláňata? Zahradní slavnost uprostřed července, samota v osamění. Bílá košilka plná plodů — pláňat. Stařena třešeň stále rodí. Nikdy jsi úplně neodešla z tohoto domu. Nikdy jsi v něm nezůstala. Ochutnáváme rudé třešně. Slunce probleskuje mezi listy. Košilky celé rudé. Kdo rozezná — barvila je naše krev, nebo jen pláňata? 

Zvnějšku viděno, tematicky možná nejméně nápadná, ale jistě jedna z nejpůsobivějších knih této úspěšné autorky. Hlavní „dramatickou látkou“ je zde život sám a jeho proměny. Ty osudem vnucené i ty bolestně a tápavě nalézané.
— Martin Stöhr, redaktor 

Patřím ke generaci, kterou přelom osmdesátých a devadesátých let zastihl na prahu puberty. Myslím, že to byl neopakovatelný čas a v Pláňatech jsem zkoumala, jak se dotkl života obyčejné rodiny. Zajímalo mě, jak nejen hlavní postava Pavlína, ale i její rodiče a blízcí vpluli do nových časů, které jim přinesly velká očekávání, ale také způsobily tvrdý náraz a připravily je o řadu iluzí. Především o tu, že vnější změna může vyřešit jejich osobní problémy a odstranit vzájemné neshody. A zatímco se rodina topí ve svých každodenních, zdánlivě banálních starostech, Pavlína z ní usilovně hledá cestu ven.