Nesčetně hvězd

Kdyby věty Muriel Barberyové byly kameny, její knihy by byly katedrálami. Do jejího posledního románu vstupuje čtenář jako do kostela. Její hlas je píseň, modlitba, která stoupá vzhůru. Mluví jazykem hvězd.
— Le Figaro Littéraire 

Muriel Barberyová s jemností a porozuměním vykresluje portrét člověka, který miluje krásu a druhé lidi. Chybí mu jediná osoba, dcera Rose.
— Madame Figaro 

Pochopil, že tato osamělá minuta na prahu láskyplného domova je předzvěstí toho, jak bude vypadat jeho život. Od tohoto večera bude stát mezi dvěma světy, mezi mrtvými a živými, nocí a světlem příbytků, minulostí a budoucností, a mezi těmi světy bude mluvit se svou dcerou. Myslel na to, jak mrtví mají moc rozdávat buď radost, nebo zoufalství, a že by měl Rosu nechat poslechnout si hlas jeho horských předků. Pak ale další myšlenka překryla tu stávající a on si s úžasem a dojetím uvědomil: To díky ní slyším jejich hlas. V tom okamžiku Keisuke uvnitř zakřičel: „Saké!“ a Haru scházel po schodech zakoušeje poslední doušky hořkosladké samoty. Blížil se večer doprovázený svými neviditelnými silami. Den umíral a pohřbíval jeho skrytou bolest — Haru sevřel svou dceru v myšlenkách, jako by ji sevřel v náručí, a připojil se ke společnosti svých druhů.
— ukázka z knihy