Hora Olivetská

Poštovné zdarma od 600 Kč
200 Kč
Běžná cena: 235 Kč
Tato kniha momentálně není k zakoupení.
  • Rok vydání 2001
  • Počet stran 223
  • ISBN 80-7294-034-1
  • Editoři Pavel Kosek, Jan Malura

Edice představuje knihu jezuity Matěje Tannera (1630–1692) o moravském poutním místě na známé hoře Kotouč u Štramberku, kde se v období baroka konala hojně navštěvovaná procesí. Hora Olivetská líčí v první části historii vzniku štramberské pouti, zasvěcené utrpení Ježíše Krista, a zaznamenává i řadu místních pověstí (mnohé z nich souvisí s událostmi tatarského vpádu na Moravu ve 13. století). Další části knihy pak přinášejí různorodé texty určené pro poutníky, kteří se vydávali po trase křížové cesty na vrchol hory. Otiskované modlitby, písně a rozjímání jsou ve většině případech pozoruhodnými literárními díly s typickými prostředky barokní poetiky. Edice je uvozena literárněhistorickým pojednáním, které posuzuje Tannerovu knihu v kontextu české kultury a literatury spojené s barokními poutěmi. 

Celý popis

Zásluhou literárního historika Jana Malury a lingvisty Pavla Koska se dočkali literární badatelé i čtenářská veřejnost moderní edice barokního nábožensko-vzdělavatelného spisu Matěje Tannera (1630–1692) Hora Olivetská. Vyšel v barokní době dvakrát, 1666 a 1704, dnes je spis znám toliko ze dvou exemplářů druhého vydání, z toho jeden je defektní. První vydání, které předpokládali Jindřich Šebánek nebo Josef Vašica, je zcela nezvěstné. Jeden z exemplářů druhého vydání věnoval výtvarník Ferdiš Duša knihovně Národního muzea v Praze. Tímto prostým tiskem druhého vydání ze slezské Nisy se nechal Duša ve třicátých letech 20. století inspirovat natolik, že podle jeho první části vytvořil dřevorytecké dílo větších rozměrů. Vyšlo spolu s úvodními kapitolami z Hory Olivetské v přepisu a s komentářem literárního historika Antonína Grunda. Tento tisk v roce 1939 vydal knihkupec Adolf Perout v Moravské Ostravě na ručním papíře ve 200 exemplářích folia. 

Kulturní život barokního člověka byl diferencovaný a s každou jeho součástí byly spjaty určité žánrové komplexy. Protože barokní umění směřovalo k univerzálnosti, docházelo nejednou k prostupování jednotlivých žánrových komplexů a vznikaly žánry pomezní a synkretické, a to také v rámci různých druhů umění (slovo, hudba, výtvarné umění), ba i ve spojení s konkrétním přírodním prostorem jako dějištěm (křížová cesta zasazená v krajině s výtvarným a slovním doprovodem u jednotlivých zastavení). Sem lze zařadit také literaturu spjatou s poutními místy, v níž z dnešního hlediska najdeme vrstvu mytologickou i historickou, modlitbu i písňovou tvorbu atd. Poutě k místům spojeným s mučednictvím a svátostí byly známé již v kultuře středověké a renesanční a vypovídají o nich výrazně zejména četné cestopisy, ale také spisy povahy eschatologické (o „vnitřní“, duchovní pouti). V baroku nabývá cesta k posvátnému místu zvláštní dimenze, snad ve spojitosti s pojetím člověka a okolního světa u barokního jedince. Nepřesně, ale zato lapidárně vystihl stěžejní devízu barokního člověka Zdeněk Kalista, když ve svých časopiseckých i knižních pracích psal o baroku jako o snaze „poznat Boha skrze tento svět“. Odtud vysvětlíme usilovné pátrání, ba přímo posedlost barokního člověka hledáním a nacházením stop po setkání božského (věčného) s pozemským (časovým a pomíjivým), například obtisky stop Kristových nebo jiného světce ve skále. Toto hledání posvátného místa se realizovalo u misionářů cestami do vzdálených exotických krajin (Mexiko, Čína apod.), ale stejně výrazně také v případě masových lidových vrstev v podobě poutí a obdobných náboženských slavností. 

Hora Olivetská, jak v baroku olomoučtí jezuité přezvali horu Kotouč poblíž Štramberka, nepatřila k nejznámějším poutním místům na Moravě, ale přesto zaujala Matěje Tannera natolik, že sepsal spis, v němž spojil v jeden celek legendisticko-historický výklad o místě s nábožensko-didaktickým traktátem a souborem návodů, písní a modliteb. Vytvořil tak synkretické dílo, které bychom z dnešního hlediska mohli zařadit mezi tzv. pragmatickou literaturu. Ze tří tradičních rétorických zásad docere, delectare a movere pro ni byly příznačné docere a movere (tj. prospívat ve významu vzdělávat a emocionálně působit na nitro, duši čtenářů nebo posluchačů). Rétoričností je poznamenán Tannerův spis také v oblasti použitých uměleckých prostředků. Jejich inventář je analogický jako v obdobném typu barokní literatury, např. v kazatelské produkci vyššího, exkluzivního typu. Konečně autor sám se v úvodu spisu přiznává, že knížku sepsal, „abych nětco obširnějšího pro vzdělání a rozmnožení pobožnosti vroucných poutníkův, co nejdřivěji vydati mohl“. Znalosti z poetiky a rétoriky jistě Tanner nabyl v jezuitských školách, kde se mnoho dbalo o to, aby příslušníci Tovaryšstva Ježíšova získali základní znalosti a dovednosti v tzv. humanitních disciplinách. 

Podobně jako úkolem takzvaného stálého kazatele bylo, aby v průběhu jednoho církevního roku probral se svými farníky základní věroučné a mravoučné problémy, knížky o poutních místech měly poučit čtenáře o historii poutního místa a ukázat na paralely mezi poutníkem a utrpením Ježíše Krista v posledních dnech jeho života. Jejich úkolem bylo informovat a zároveň formovat čtenářovu mysl, zatímco stránka umělecká zůstávala namnoze v pozadí. Autor Hory Olivetské si přitom podobně jako kazatel vypomáhal citáty z Písma sv. i z církevních autorit, a to jak ze starších, tak ze soudobých. Mezi citovanými spisy se přitom nacházejí takové, které byly jezuity zapovězeny (například spisy sv. Gertrudy Veliké z Helfty u Eislebenu († 1302), obeznámené velmi dobře se spisy sv. Augustina a Bernarda). Pro Tannera jako učeného jezuitu je příznačné, že k doložení svých tezí si vybírá citáty zpravidla ze spisů mysticko-didaktických a že odkazuje na autority a světce mysticky orientované (Angela de Fulginio, Paulus Barry, sv. Brigita aj.). Pokud jde o vztah fakticity a fikce, Tanner zůstává zcela v zajetí barokní doby: věří v zázraky a přímo se dobírá mimosmyslových dějů spjatých s pojednávaným poutním místem. Podobně pracuje s historickými fakty: za bernou minci při svých historických exkurzech považuje pasáže v Kronice české od Václava Hájka z Libočan z roku 1541, ale za fundament svého výkladu stejně tak pokládá vyprávění pamětníků, která od nich získal pod přísahou pravdivosti. 

V úvodu k moderní edici a v kritickém aparátu ke knize upozorňuje Jan Malura na řadu podobných otázek, které souvisejí se studiem spisů o poutních místech a s poznáváním kultury poutních míst v baroku. Promyšlený úvod (s. 5–34) rozčlenil do čtyř oddílů: v prvém stručně uvažuje nad kulturou poutních míst a poutními místy v zemích Koruny české, v druhé sleduje osudy Matěje Tannera a zamýšlí se nad prameny jeho Hory Olivetské a jejich autenticitou, ve třetí se zaměřil na vymezení žánrového statutu díla včetně poetologického rozboru, konečně ve čtvrtém stručném oddíle shrnul získané poznatky. V případě Tannerova spisu, vyšlého ze slezské tiskárny v Nise, je nutno kvitovat také transkripční poznámku z pera Pavla Koska (s. 181–189). Při přepisu se editoři drželi traskripčních pravidel navržených vídeňským bohemistou Josefem Vintrem (Listy filologické, 121, 1998, s. 341–346), ale na rozdíl od uvedené směrnice zachovali mnoho jazykově specifických jevů. Mohou být výrazem západočeského původu autora, mohou být považovány za projev moravských nářečí, mohou být způsobeny také omyly tiskaře, který byl zřejmě Polákem a na některých místech textu dobře neporozuměl, resp. vnesl do něj neústrojně polonismy. Tím, že jazykové odchylky editoři nesetřeli, ponechali textu přímo divotvornou patinu a na mnoha místech kouzlo nechtěného. 

Žádné starší literární dílo nelze nevidět v aktuálních projekcích, v době obnovy poutní kultury. Edice může plnit hned dvojí účel: má svoji nespornou hodnotu kulturně-historického dokumentu, ale zároveň může aktuálně promlouvat k současníkovi z počátku 21. století.
Libor Pavera 

  • Zásluhou literárního historika Jana Malury a lingvisty Pavla Koska se dočkali literární badatelé i čtenářská veřejnost moderní edice barokního nábožensko-vzdělavatelného spisu Matěje Tannera (1630–1692) Hora Olivetská. Vyšel v barokní době dvakrát, 1666 a 1704, dnes je spis znám toliko ze dvou exemplářů druhého vydání, z toho jeden je defektní. První vydání, které předpokládali Jindřich Šebánek nebo Josef Vašica, je zcela nezvěstné. Jeden z exemplářů druhého vydání věnoval výtvarník Ferdiš Duša knihovně Národního muzea v Praze. Tímto prostým tiskem druhého vydání ze slezské Nisy se nechal Duša ve třicátých letech 20. století inspirovat natolik, že podle jeho první části vytvořil dřevorytecké dílo větších rozměrů. Vyšlo spolu s úvodními kapitolami z Hory Olivetské v přepisu a s komentářem literárního historika Antonína Grunda. Tento tisk v roce 1939 vydal knihkupec Adolf Perout v Moravské Ostravě na ručním papíře ve 200 exemplářích folia. 

    Kulturní život barokního člověka byl diferencovaný a s každou jeho součástí byly spjaty určité žánrové komplexy. Protože barokní umění směřovalo k univerzálnosti, docházelo nejednou k prostupování jednotlivých žánrových komplexů a vznikaly žánry pomezní a synkretické, a to také v rámci různých druhů umění (slovo, hudba, výtvarné umění), ba i ve spojení s konkrétním přírodním prostorem jako dějištěm (křížová cesta zasazená v krajině s výtvarným a slovním doprovodem u jednotlivých zastavení). Sem lze zařadit také literaturu spjatou s poutními místy, v níž z dnešního hlediska najdeme vrstvu mytologickou i historickou, modlitbu i písňovou tvorbu atd. Poutě k místům spojeným s mučednictvím a svátostí byly známé již v kultuře středověké a renesanční a vypovídají o nich výrazně zejména četné cestopisy, ale také spisy povahy eschatologické (o „vnitřní“, duchovní pouti). V baroku nabývá cesta k posvátnému místu zvláštní dimenze, snad ve spojitosti s pojetím člověka a okolního světa u barokního jedince. Nepřesně, ale zato lapidárně vystihl stěžejní devízu barokního člověka Zdeněk Kalista, když ve svých časopiseckých i knižních pracích psal o baroku jako o snaze „poznat Boha skrze tento svět“. Odtud vysvětlíme usilovné pátrání, ba přímo posedlost barokního člověka hledáním a nacházením stop po setkání božského (věčného) s pozemským (časovým a pomíjivým), například obtisky stop Kristových nebo jiného světce ve skále. Toto hledání posvátného místa se realizovalo u misionářů cestami do vzdálených exotických krajin (Mexiko, Čína apod.), ale stejně výrazně také v případě masových lidových vrstev v podobě poutí a obdobných náboženských slavností. 

    Hora Olivetská, jak v baroku olomoučtí jezuité přezvali horu Kotouč poblíž Štramberka, nepatřila k nejznámějším poutním místům na Moravě, ale přesto zaujala Matěje Tannera natolik, že sepsal spis, v němž spojil v jeden celek legendisticko-historický výklad o místě s nábožensko-didaktickým traktátem a souborem návodů, písní a modliteb. Vytvořil tak synkretické dílo, které bychom z dnešního hlediska mohli zařadit mezi tzv. pragmatickou literaturu. Ze tří tradičních rétorických zásad docere, delectare a movere pro ni byly příznačné docere a movere (tj. prospívat ve významu vzdělávat a emocionálně působit na nitro, duši čtenářů nebo posluchačů). Rétoričností je poznamenán Tannerův spis také v oblasti použitých uměleckých prostředků. Jejich inventář je analogický jako v obdobném typu barokní literatury, např. v kazatelské produkci vyššího, exkluzivního typu. Konečně autor sám se v úvodu spisu přiznává, že knížku sepsal, „abych nětco obširnějšího pro vzdělání a rozmnožení pobožnosti vroucných poutníkův, co nejdřivěji vydati mohl“. Znalosti z poetiky a rétoriky jistě Tanner nabyl v jezuitských školách, kde se mnoho dbalo o to, aby příslušníci Tovaryšstva Ježíšova získali základní znalosti a dovednosti v tzv. humanitních disciplinách. 

    Podobně jako úkolem takzvaného stálého kazatele bylo, aby v průběhu jednoho církevního roku probral se svými farníky základní věroučné a mravoučné problémy, knížky o poutních místech měly poučit čtenáře o historii poutního místa a ukázat na paralely mezi poutníkem a utrpením Ježíše Krista v posledních dnech jeho života. Jejich úkolem bylo informovat a zároveň formovat čtenářovu mysl, zatímco stránka umělecká zůstávala namnoze v pozadí. Autor Hory Olivetské si přitom podobně jako kazatel vypomáhal citáty z Písma sv. i z církevních autorit, a to jak ze starších, tak ze soudobých. Mezi citovanými spisy se přitom nacházejí takové, které byly jezuity zapovězeny (například spisy sv. Gertrudy Veliké z Helfty u Eislebenu († 1302), obeznámené velmi dobře se spisy sv. Augustina a Bernarda). Pro Tannera jako učeného jezuitu je příznačné, že k doložení svých tezí si vybírá citáty zpravidla ze spisů mysticko-didaktických a že odkazuje na autority a světce mysticky orientované (Angela de Fulginio, Paulus Barry, sv. Brigita aj.). Pokud jde o vztah fakticity a fikce, Tanner zůstává zcela v zajetí barokní doby: věří v zázraky a přímo se dobírá mimosmyslových dějů spjatých s pojednávaným poutním místem. Podobně pracuje s historickými fakty: za bernou minci při svých historických exkurzech považuje pasáže v Kronice české od Václava Hájka z Libočan z roku 1541, ale za fundament svého výkladu stejně tak pokládá vyprávění pamětníků, která od nich získal pod přísahou pravdivosti. 

    V úvodu k moderní edici a v kritickém aparátu ke knize upozorňuje Jan Malura na řadu podobných otázek, které souvisejí se studiem spisů o poutních místech a s poznáváním kultury poutních míst v baroku. Promyšlený úvod (s. 5–34) rozčlenil do čtyř oddílů: v prvém stručně uvažuje nad kulturou poutních míst a poutními místy v zemích Koruny české, v druhé sleduje osudy Matěje Tannera a zamýšlí se nad prameny jeho Hory Olivetské a jejich autenticitou, ve třetí se zaměřil na vymezení žánrového statutu díla včetně poetologického rozboru, konečně ve čtvrtém stručném oddíle shrnul získané poznatky. V případě Tannerova spisu, vyšlého ze slezské tiskárny v Nise, je nutno kvitovat také transkripční poznámku z pera Pavla Koska (s. 181–189). Při přepisu se editoři drželi traskripčních pravidel navržených vídeňským bohemistou Josefem Vintrem (Listy filologické, 121, 1998, s. 341–346), ale na rozdíl od uvedené směrnice zachovali mnoho jazykově specifických jevů. Mohou být výrazem západočeského původu autora, mohou být považovány za projev moravských nářečí, mohou být způsobeny také omyly tiskaře, který byl zřejmě Polákem a na některých místech textu dobře neporozuměl, resp. vnesl do něj neústrojně polonismy. Tím, že jazykové odchylky editoři nesetřeli, ponechali textu přímo divotvornou patinu a na mnoha místech kouzlo nechtěného. 

    Žádné starší literární dílo nelze nevidět v aktuálních projekcích, v době obnovy poutní kultury. Edice může plnit hned dvojí účel: má svoji nespornou hodnotu kulturně-historického dokumentu, ale zároveň může aktuálně promlouvat k současníkovi z počátku 21. století.
    Libor Pavera 

  • Matěj Tanner

    Více
  • Poštovné zdarma u objednávek nad 599 Kč
  • Ušetříte 15 %
  • Knihy vydáváme už 20 let

Hlídací pes

Budeme Vás informovat o vydání knihy odesláním e-mailu na Vaší adresu.

O vydání knihy Vás již e-mailem nebudeme informovat.

Omlouváme se, ale tato kniha je v tuto chvíli nedostupná. Její dostupnost však můžete znovu hlídat.

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se