Vychází román Světlé dny Zsuzsy Bánkové

Román Světlé dny Zsuzsy Bánkové patří v současnosti k nejúspěšnějším titulům na německém knižním trhu. Už 70 týdnů se drží v žebříčku bestsellerů časopisu Spiegel. Dosud se prodalo více než 600 000 výtisků.

Ohlasy:

Velkolepý román Zsuzsy Bánkové je skutečný svátek: svátek vzdorování zákeřnostem života. Britta Heidemannová, Westdeutsche Allgemeine Zeitung

Tento román, v němž se to jen hemží lípami, platany, pšeničnými poli, vlčími máky a břečťanem, ve kterém popínavé růže pokrývají dům ztraceného chlapce a pod Éviným oknem zurčí potok, ani jednou nepřekročí hranici kýče. Protože zná světlé dny jen jako líc dnů temných. Zsuzse Bánkové se podařilo napsat knihu, jejímž jediným nedostatkem je, že musí skončit. Andreas Kilb, Frankfurter Allgemeine Zeitung

Mou současnou jedničku představují Světlé dny Zsuzsy Bánkové. Její příběh o Karlovi, Seri a Aje, kteří se sešli už jako děti a nikdy se neopustili, je nejkrásnější německý román z jarní nabídky. Angela Wittmannová, Brigitte

Bánková píše z pohledu svých postav s neobyčejnou empatií… Dospívající se postupně učí, že všechny idyly jsou křehké, že temné stíny mohou být přítomné, dokonce i když je nevidíme, a že bolest nepomine snadno, přestože věříte, že jste konečně zjistili, odkud pramení. Frankfurter Allgemeine Zeitung

Nový román Zsuzsy Bánkové Světlé dny je hudební a poetický – pohádka moderních dní. Neue Zürcher Zeitung

Jedna z nejkrásnějších knih, možná ta nejkrásnější, co jsem za poslední dobu četla. Alice Moltzenová, Alice im Bücherland, Hamburk

Zsuzse Bánkové se tímto románem podařilo mistrovské dílo. […] S protagonisty jsem se smála, plakala, doufala, zuřila. Prostě jsem s nimi žila. Velká literatura hodná ocenění. Výborně! Machthild Barklageová, Bücher Leseberg, Nienburg

Tento román je jako Bachova fuga: jasný a nezbytný, silný a smutný a tak dokonalý – jsem vděčná, že mohu číst toto umělecké dílo. Claudia Hullmannová, Thalia, Magdeburg

Chvalozpěv na dětství a život na venkově. Andrea Brida-Laurenzová, Pan Buchhandlung, Ditzingen

Zsuzsa Bánková – získaná ocenění :

Adelbert von Chamisso Preis (2004) – cena pro autory, jejichž rodným jazykem není němčina; je předávána na literárním veletrhu ve Frankfurtu

Deutscher Bücherpreis (2003) – německá knižní cena za debutové romány

Jürgen Ponto Preis (2002) – cenu uděluje nadace Jürgena Ponta mladým spisovatelům za debutový rukopis

Mara-Cassens-Preis (2002) – cena za románovou prvotinu, již uděluje Literární dům v Hamburku

Bettina-von-Arnim Preis (2003) – nejprestižnější ocenění povídek v Německu

Open Mike-Preis (2000) – soutěž určená mladým německy píšícím autorům

Aspekte–Literaturapreis (2002) – cena za nejlepší německy psaný prozaický debut, udělována televizní stanicí ZDF

O knize Světlé dny podrobněji:

Po ohromujícím debutu Plavec byla kniha Světlé dny dychtivě očekávána. Je to nádherný román, dotýkající se celé řady všeobecných otázek a představující hrdiny, pro něž byste neváhali zemřít. Je to kniha, která vás zahřeje na duši. Seri, Aja a Karl vyrůstají v malém městečku v šedesátých letech. Nejlepší kamarádi prožívají světlé dny svého dětství ve zchátralém dřevěném domku Ajiny maďarské maminky. Nekonečné letní večery, narozeninové oslavy, dorty, vlčí máky a vysoká tráva. Děti plavou v jezeře, lezou po stromech, bruslí a dělají hvězdy.

Ale všechno není tak idylické, jak vypadá. Všem dětem chybí otcové: tatínek Seri zemřel brzy po jejím narození, Karlův otec se poté, co zmizel jeho mladší syn, uzavřel sám do sebe, a Ajin otec Zigi je akrobat v cirkusu a domů přijíždí jen na občasné návštěvy. Bánková popisuje dětství svých hrdinů, zaměřuje se také na jejich mámy a jejich příběhy a ukazuje těžkosti, jimiž se trápí. Sledujeme Ajinu matku Eví, která podněcuje a rozvíjí přátelství s ostatními matkami, chodí do práce, začne číst, podnikat a pomáhá ostatním v překonávání problémů.

Ve druhé polovině knihy se hrdinové románu už jako tři mladí dospělí stěhují do Říma, naoko kvůli studiím, ale ve skutečnosti kvůli tomu, aby utekli omezujícím hranicím maloměsta a matčiným sukním. Z trojice se zde stává milostný trojúhelník a každý z nich se dozvídá či odhaluje tajemství své vlastní minulosti, která tak podrobuje jejich vztahy zkoušce. Jak světlé dny dětství zformovaly jejich životy a osobnosti? A pokud předpoklady, s nimiž vyrůstali, jsou nepravdivé, jsou stále těmi lidmi, jimiž si mysleli, že jsou?

Příběh je nádherně vyprávěn, počáteční kapitoly jsou útržkovité a snové, zatímco pozdější části prozrazují čím dál více detailů. Bánková se otázek přistěhovalectví dotýká jen lehce, přesto jsou na pozadí dojemných rodinných příběhů patrné. Politické reálie dávají knize faktický rámec a nejsou ignorovány – román by se nemohl odehrávat v jakémkoliv jiném období, například měnící se role žen hraje klíčovou roli – zároveň ale na ně kniha není zaměřena.

Velkolepý román, který osloví širokou veřejnost, je hluboce dojemným příběhem jednotlivých životů: tři děti, jejich mámy, dětství a jak nás to vše ovlivňuje jako dospělé. Také je o ženách – přežívajících a vychovávajících děti navzdory nepřízni osudu.

(zdroj: http://www.new-books-in-german.com/english/835/298/298/129002/design1.html )

Interview se Zsuzsou Bánkovou

Jürgen Hosemann: Paní Bánková, jste vyučená knihkupkyně. Kdybyste sama ještě stála za pultem – věděla byste, jakými slovy svůj nový román „Světlé dny“ představit dosud nerozhodným čtenářům?

Zsuzsa Bánková: Řekla bych, že se v něm popisuje dětství v 60. letech minulého století v jednom malém jihoněmeckém provinčním městě. Jde tu o věčná všelidská témata lásky a zrady, viny a odpuštění, osudu či náhody. Tři děti se navzájem najdou a uzavřou přátelství na celý život. Navzdory všem překážkám a přes mnohá zklamání si zůstanou blízcí až do dospělosti, jsou si nenahraditelní. Paralelně s tím se vyprávějí příběhy rodin, prostě se objeví, navzájem do sebe zapadají, čáry života se kříží, kolotoč s postavami se roztáčí. Román je vystavěný z různých trojúhelníků, každá z rodin se skládá ze tří postav. Trojúhelníkové vztahy se proplétají, nejen děti, také jejich matky tvoří trojúhelník, pomalu se sbližují, překonávají své výhrady a učí se navzájem se podporovat. Na začátku stála otázka, co lze od lidí očekávat a do jaké míry jsme vůbec s to se osvobodit od vlastního dětství. Zkrátka: co vlastně určuje cesty našeho života?

Jürgen Hosemann: Váš první román „Plavec“ měl velký úspěch. Přes 150 000 prodaných výtisků, četné překlady, dlouhé turné autorských čtení. Za tuto knihu jste v Lipsku dostala Německou knižní cenu, Literární cenu aspekte, Cenu Jürgena Ponta, Cenu Mary Cassensové, Cenu Adelberta von Chamissa. Nemáte strach, že svou novou knihou nenaplníte očekávání?

Zsuzsa Bánková: Ne, nemám strach, spíš tušení, že očekávání nenaplním. Nepsala jsem druhého „Plavce“, i když můj tón je zřejmý a mnohé se objevuje znovu. I zde hraje velkou úlohu příroda, letní pole, podzimní bouře, blízký les s tůňkou, kde se dá koupat, zelené kopce, nad nimiž se vznáší svatý František, vůbec obloha, roční období, jež jsou jednou předzvěstí, jindy katalyzátorem. Možná že dokonce i postavy jsou podobné, jejich směsice melancholie a šaškovství, ta spousta kuriózních detailů, lidé ztrácející se v životě. Dost možná jsou typy žen, které vytvářím, dost podobné, jejich zápas a jejich rozpolcenost mezi přizpůsobením a sebeurčením, mezi pokorou a vzpourou. Stejná je rovněž určitá náměsíčnost, ono plynoucí, kroužící psaní, vůbec ten melancholický tón úzkosti ze života, výčitka, kterou životu ustavičně předhazuji, že nás nenechá žít v klidu, že si pořád musí vymýšlet něco nového, aby nás trápil. „Světlé dny“ jsou tím prostoupeny také.

Jürgen Hosemann: „Plavec“ vyšel v roce 2002 a pak ještě následovala sbírka povídek „Nejparnější léto“ (Heißester Sommer). Jak probíhal v posledních letech váš život?

Zsuzsa Bánková: Na „Světlých dnech“ jsem pracovala tři a půl roku. Dva a půl roku jsem tento román psala, potom jsem ho přepracovávala, ve zdánlivě nekonečně se opakující smyčce od první do poslední věty a pak zase od začátku, až jsem v těch čtyřech stech stránkách rukopisu nenašla nic víc, co bych mohla škrtnout, odebrat, změnit. V předchozích letech jsem s oběma svými knihami dlouho objížděla autorská čtení, s „Plavcem“ skoro celý rok. Po prvním turné se mi narodila dcera, před druhým syn. Znovu jsem zasedla k počítači a napsala první větu „Světlých dní“, když měl můj syn dva roky, když už nebyl osm měsíců z dvanácti nemocný a když jsem pro něho našla místo v jeslích. Snažit se v životě se dvěma malými dětmi o koncentraci, jakou na psaní potřebuji, vůbec požadovat pro sebe pravidelný pracovní rytmus v delších fázích, to je, mírně řečeno, bláhovost. To se změnilo k lepšímu teprve poslední dobou. Sotva jsem popadala dech, nevzpomínám si, že bych si udělala jedinou pauzu. Život a práce ta léta přímo pohltily – možná i toto bych měla životu vytýkat.

Jürgen Hosemann: Co vám přišlo při psaní nového románu na mysl jako první: nějaká myšlenka, téma, postava, obraz, který vám vyvstal před očima? Nebo to snad byla jako v případě „Plavce“ zase první věta?

Zsuzsa Bánková: Ta první věta přichází rychle. Jednou se probudím a ona je tu. Nebo jdu spát a ona mi leží na polštáři. Tak to bylo i tentokrát. Aju znám odjakživa. Možná to není žádná velká věta, ale přesto něco uvádí, nejprve otvírá jistý prostor a pak celý svět. Také téma se tentokrát dostavilo, asi takto: Jací jsme coby dospělí, když jsme byli takoví či onací coby děti. Ale ještě předtím je obraz. Vždycky to začíná jakýmsi snovým obrazem, který se objeví a který vidím velice zřetelně. Tentokrát jsem viděla zahradu na okraji provinčního města, ve které vyrůstá dívka Aja, s hrušněmi, s vysokou trávou, se žlutými pšeničnými poli okolo, se třemi lípami za plotem, které si přátelé rozdělí, je tam chatrč pospojovaná omítkou a prkny a věčně zářící léto pod modrou kirchblütskou oblohou. Všechno vidím velice přesně, tu síť proti mouchám, kterou je třeba otevřít, než vejdete do domu, tu úzkou předsíň, ve které se otíráte o kabáty, ten sporák v kuchyni, nakřivo visící skříňky s otlučenými talíři, stůl s porcelánovou dózou, tapety s popínavými růžemi, které jako by se draly ven. Slyším hlasy těch postav, jejich smích, vidím, jak se pohybují, snad i pohupující se houpačku, nebo ptáka, který se třepetá mezi větvemi.

Jürgen Hosemann: Se svými románovými postavami jste strávila mnoho let. Nedošla jste za tu dobu k poznání, že se osamostatnily? Že náhle dělají věci, které jste jim vůbec nechystala? Že se děj ubírá po úplně jiných cestách, protože to tak vaše postavy vyžadují?

Zsuzsa Bánková: Ty postavy vznikají vždycky velmi rychle, dokážu si přesně představit každou pihu, sebemenší vrásku. Vyvstávají z toho prvního obrazu, začínají samy mluvit, chodit, smát se, mají vlastní vůli, vlastní přání a představy o životě. Nemohu s nimi tedy dělat cokoli, co bych snad dělat chtěla, protože mají vlastní logiku, také vlastní osud, do kterého sklouzávají, kterému neuniknou a se kterým se musejí vyrovnat po svém, anebo taky ne. Na první straně nevím, co se stane na straně 187 nebo 387. Ale protože je doprovázím na každém kroku, mohu většinou už přemýšlet o stránce následující.

Jürgen Hosemann: Co děláte, když se vám postavy náhle rozběhnou někam, kde vy už tušíte, že se jim tam nepovede dobře?

Zsuzsa Bánková: Trpím. „Světlé dny“ si u mě vybraly svou daň, i když to možná může znít bláznivě. Bolí mě žaludek, onemocním, pláču, hádám se, nemohu si pomoci. Tím hůř, že se hlavní postavy stávají mými miláčky, které bych častokrát měla ráda vedle sebe ve svém vlastním životě, a protože jsem s nimi, protože jsem stále přítomná, všechno hrozně prožívám s nimi. Z těch tří dětí vyrostou dospělí, román končí, když mají pár let po třicítce a lecčím už prošli. Bylo hrozné se při přepracovávání vracet zase zpátky na začátek, zpátky k té dětské skříňce, s vědomím, jak všechno skončí, a pak ještě jednou přihlížet, co se jim děje jako dětem, jak navzdory zákeřnostem života vyrůstají a dospívají, i když snad ne zrovna šťastně, přesto optimisticky a životaschopně, což taky stojí za to. Bylo pro mě skoro k nevydržení znát Karla jako mladého muže, být s ním už v Římě, ale pak se zase vrátit do jeho dětství, k tomu, co mu způsobí, když musí žít se svými depresivními rodiči, kteří od té doby, co se jeho bratr ztratil, vypadli z života a přitom na Karla docela zapomněli. Jak se snaží být hodným dítětem, lepším než všechny ostatní děti, a jak se mu to nikdy nemůže podařit. Byla to pro mě muka.

Jürgen Hosemann: Ale přece jste mohla své postavy od jejich osudu uchránit…

Zsuzsa Bánková: To nemohu. Částečně si to zavinily samy, o zbytek se postaral bláznivý a nevyzpytatelný běh života, který na lidi nebere ohled. Nebo osud. Nebo Bůh. Nebo něco jiného. V žádném případě ale ne já.

Jürgen Hosemann: Jaký to byl pocit, že se vám věci tak trochu vymkly z ruky? Že se kniha tak nějak osamostatnila a psala se sama?

Zsuzsa Bánková: To zní tak jednoduše a hladce. Bylo by nádherné, kdyby bylo psaní tak snadné. Ale i když mají postavy svoji vlastní logiku a dynamiku, nezbaví mě to toho, abych musela den za dnem sedět před monitorem a vytahovat věty z vlastní hlavy. Obrazy a pohyby života se přece nepíší samy. Potřebuji k tomu přízračné ticho kolem, čas, soustředění. Je třeba hodně, hodně zírat do prázdna, abyste věty co nejlíp poskládali a napsali. Je to neuvěřitelné úsilí, které si sotva dokáže představit někdo, kdo sám nepíše, a o kterém ani já nevím, jestli ho ještě zase někdy vydržím nebo budu chtít vydržet.

Jürgen Hosemann: Řekla jste, že „Světlé dny“ jsou krom jiného knihou o dětství – o tom, že se do něj už nelze vrátit, ale ani se z něho nedá nikdy odejít.

Zsuzsa Bánková: Dětství je a bude mystérium. Nic nás tolik neformuje, a současně o ničem nevíme tak málo. Je v tom cosi temného, osudového, neproniknutelného. Je to deset, možná dvanáct let našeho života, jež rozhodují, jací budeme coby dospělí, o tom jsem přesvědčena. A přitom sami na něj nemáme žádný vliv, protože jsme jako děti závislí, nesvéprávní a řízení druhými – pro mě v tom je něco nanejvýš znepokojujícího. Navíc mě fascinuje dětská perspektiva, nahlížení maličkostí, zvláštností, vůbec pohled na svět, na pohyb mraků, na třpyt na vodě, na špínu u kraje cesty. Taky mě fascinuje, co vůbec děti dělají, jak tráví svůj všední den – sbírají klacíky, vysedávají na stromech, leží v trávě, pohybují se v prostoru bez času mezi tisíci zvuky a pachy, které jako dospělí už sotva ještě vnímáme. Děti mají vlastní a svéráznou magii, která se později ztrácí. I o to jde ve „Světlých dnech“. Pátrala jsem po tom dni, kdy jedno střídá druhé.

Jürgen Hosemann: Svět těch tří dětí, Seri, Aji a Karla, má neviditelnou trhlinu: každý z těch tří má totiž v životě prázdné místo, bílou skvrnu – nepřítomného nebo zemřelého otce, beze stop zmizelého bratra. Jak se vaše postavy potýkají s těmito traumaty?

Zsuzsa Bánková: Ta ztráta je obklopuje jako stín. Každý z těchto mladých životů se buduje kolem čehosi prázdného, kolem místečka touhy. Aja vysílá všechny své myšlenky za oceán, kde její otec pracuje v cirkusu jako artista na létající hrazdě. Vypravěčka Seri nedovoluje svému dávno zemřelému otci, aby zmizel z jejího každodenního života, ona i její matka se tváří, jako by jejich hra ve třech neskončila, a žijí s náhrobním kamenem, ze kterého špičatým hřebínkem seškrabují mech. Karl nepřestává pátrat po svém pohřešovaném bratrovi. Ještě po letech stále věří, že ho snad objeví na nějakém mostě, na pláži, v obchodě, někde v davu.

Jürgen Hosemann: Je přátelství lékem hojícím rány, které zasazuje život?

Zsuzsa Bánková: V tomto případě ano. Seri věří, že si své přátele našla, protože se museli navzájem najít, protože tak se dají zákeřnosti života snést lépe. Na jiném místě říká, že jejich trojúhelník byl vytvořen proto, aby hodně vydržel. I když se jako dospělí navzájem zklamou, své přátelství vystavují zkouškám a porušují pravidla loajality, zůstávají si blízcí, dokážou promíjet a odpouštět. Ví o sobě navzájem všechno. Nemají žádná tajemství. Navzájem si pomáhají, navzájem se podpírají, navzájem se podrží. Zkrátka, mají se navzájem rádi.

Jürgen Hosemann: Přátelství je vůbec velké téma vaší knihy – především ženská přátelství, která nám v životě vždycky připadají obzvlášť komplikovaná, také přátelství mezi matkami a dcerami. Ani tato přátelství se neobejdou, jak říkáte, bez lží, podvádění, klamání, ale měl jsem dojem, že přesto jsou tím, co postavám umožňuje unést svůj život.

Zsuzsa Bánková: Nechte lidi, aby vyprávěli o svých matkách. Vždycky v tom bude něco nesrovnatelného. Ať už se mi to líbí, nebo ne. Ano, ty ženy. Tak jako mě nikdy neopouští motiv dětství, je mi blízký i vztah matky a dítěte, snad dokonce zejména vztah matky a dcery, který jistě není přátelstvím. Dívky Aja a Seri mají silné, svéhlavé, tvrdé a současně nekonečně láskyplné matky, které své dcery a chlapce Karla vedou proudy dětství a navzdory všem malým i velkým ranám, které dostávají, je učí tomu, že ze života nemusejí mít strach.

Jürgen Hosemann: „Plavec“ se odehrával, jakkoli je to pro román německy píšící autorky zvláštní, v Maďarsku, což souvisí s vaším vlastním životním osudem. Oproti tomu se „Světlé dny“ odehrávají v malém městě v Německu, v Heidelbergu a v Římě. Jsou přesto i v této knize stopy odkazující k Maďarsku?

Zsuzsa Bánková: Ano, je tam maličké okénko, kterým lze nahlédnout do Maďarska. Do Budapešti, kde byli Ajini rodiče zaměstnáni jako artisté ve státním cirkusu, než během lidového povstání roku 1956 uprchli na Západ. Pro Ajiny rodiče to je kotva, poukazuje to na jejich kořeny, ale jsou to jen dvě, možná tři stránky románu. Ajina matka je víceméně doma v provinčním městě Kirchblütu, zdá se, že nikdo není s Kirchblütem srostlejší než ona, proto pořádá velkou oslavu, když si na ohlašovně v Kirchblütu vyzvedne svůj první německý pas. Maďarsko se pak vynoří ještě o mnoho let později, na posledních stranách románu, a to jako země, o které se mluví ve zprávách v rádiu, na podzim roku 1989, když občané NDR utíkali přes zelenou hranici na Západ. A i když vzdálený a dávno už daleko odsunutý domov Ajiných rodičů v roce 1993 znovu nabízí maďarské občanství a mohou se vrátit, oni zůstávají raději v Kirchblütu.

Jürgen Hosemann: Pro úspěšnost a také pro literární zdařilost vašich knih nikdy nebylo směrodatné jen to, o čem jste psala, ale vždycky také, jak jste to psala. Vždycky jsem vaše texty vnímal ve zvláštní míře jako tkaninu z jazyka, z čistého stylu – a sice jako tkaninu teninkou a maximálně jemnou. Všechny ty texty jsou jako krásná fata morgana, k níž může čtenář ustavičně směřovat, ale nikdy k ní doopravdy nedojde, je tu málo pevné látky, které by se dalo chytit. Recenzenti i čtenáři to nazvali magií, těžko vysvětlitelným kouzlem. Máte pocit, že se v letech mezi „Plavcem“ a vaší novou knihou váš styl změnil? Jak byste ho popsala vy sama?

Zsuzsa Bánková: Jazyk se možná o něco zrychlil a je přímější. Vyprávění plyne bez okolků, to věčně se vznášející, neuchopitelné, se proměnilo. Ale zůstal stejný melancholický tón, onen poněkud teskný bzukot, ona náměsíčnost. Také četná srovnání a obrazy, všechny ty jakoby-konstrukce, vyhýbání se doslovnosti, protože tím by se přetrhal tok psaní. K tomu ty zdánlivě nekonečné věty, při nichž jsem sama sebe musela krotit, jejich zakončení, poslední tón, kterým končí každý odstavec, a závěrečný obraz, jenž má vyzařovat za hranice kapitoly. Vůbec zůstala zachována má záliba v odstavcích, které stojí samostatně a v románu je není třeba číst v přesném pořadí. Ten román se dá otevřít na libovolném místě a hned jste v jeho samotné podstatě.

Jürgen Hosemann: Jaké to je, mít dopsáno?

Zsuzsa Bánková: Je to vysvobození. Po dlouhé době disciplíny a klauzury jsem znovu vstoupila do života, je září, zrají kdoule a já chodím kolem a dívám se na ně. To pracovní vypětí, dlouholetá koncentrace – vše je za mnou. Druzí spisovatelé říkají, že doba mezi dvěma romány je prý nejhorší, také pro mě to je jako dopad, ale velmi měkký. Má hlava se zase může zaobírat jinými věcmi. Jsem volná.

/zdroj: http://www.zsuzsabank.de/

Německý trailer ke knize zde.

Anotace a ukázka k prolistování zde.