Poslední píseň z Isfahánu: Sex, drogy a rokenrol po íránsku. Vychází v dubnu

„Autorka odhaluje, co život připravil íránským ženám nejhoršího: nucená a dohodnutá manželství, přednost dávaná starší sestře před mladší, prostituce skrytá v hávu jednodenních fingovaných manželství,“ upozorňuje na problémy, jimž se Nahapétianová v románu věnuje, jeden z recenzentů knihy Julien Védrenne.

„To, co mě inspirovalo k sepsání románu, je onen samozřejmě naprosto absurdní zákaz, protože je přeci jen udivující zakázat ženám zpívat. Kromě toho pak také určitá vize toho, že Íránci se přes represe, jež na ně doléhají, nevzdávají určitých svobod. Měla jsem v hlavě scénu, která pro mě udávala tón románu. Je to scéna odehrávající se v luxusní vile mezi mizející zlatou mládeží, která tančí, pije, bere drogy… zkrátka takové démonické prostředí. Měla jsem tuto scénu, ta pro mě symbolizuje to, co jsem chtěla v románu ukázat – tedy v podstatě sex, drogy a rokenrol po íránsku. V zemi, kde je všechno toto zakázáno, ale kde přesto mladí lidé tyto zákony porušují a pokoušejí se udržet si některé svobody a kde paradoxně samotný režim má k těmto věcem velice podivný vztah. A tedy jestli třeba není samotný režim namočený do obchodu s drogami… to nevíme, prostě třeba. To je ostatně jedna z otázek, které si v románu kladu,“ popisuje svou inspiraci a základní motivy románu Naïri Nahapétianová.

Pozn. red.: redakčně kráceno a upraveno, text přeložen z video rozhovoru s autorkou, ve francouzštině dostupný zde: http://www.youtube.com/watch?v=OvBfuzYTvvU

Trojice recenzí hodnotí román jako „skvělou záminku, jak odhalit íránské poměry“

Zpěvačky unášené proudem

„V království, kde hlupáci stávají se pány, žil muž, co ženám kradl písně v snách, vzal jim hlas, své stopy zastřel tulipány a radost zmizela pak v šedých tmách.“ Slova Roxaniny písně v románu Naïri Nahapétianové prorocky rezonují celým vyšetřováním francouzsko-íránského novináře Nareka.

Pokud byla autorka v knize Kdo zabil ájatolláha Kánúního? vedena snahou pochopit společnost sužovanou existenciální, politickou a sociální krizí, v této nové sondě do íránského prostředí sleduje spíše stopy sériového vraha. Nejprve zde byla Roxana, zpěvačka zavražděná v bývalé budově divadla, na jejímž těle našli kytici umělých tulipánů, potom Nádjá nalezená na parkovišti zdravotnického střediska, rovněž vedle kytice umělých květin, a Šádí, která zmizela a o jejíž život se obáváme…

Naïri Nahapétianová nás v knize Poslední píseň z Isfahánu zavádí do tepající íránské společnosti. Pečlivě popisuje kulturu, která se potácí mezi konzervativním náboženstvím a modernismem. Nástup ájatolláhů k moci po pádu Šáha s sebou přinesl degradaci společenského postavení žen. Román začíná Roxaniným rozhodnutím vrátit se do vlasti zazpívat, přestože republika zakázala ženám zpívat na veřejnosti. Pomocí různých odboček autorka odhaluje, co život připravil íránským ženám nejhoršího: nucená a dohodnutá manželství, přednost dávaná starší sestře před mladší, prostituce skrytá v hávu jednodenních fingovaných manželství. Poslední píseň z Isfahánu je ještě důmyslnější a propracovanější než předchozí autorčin román.

Autor recenze: Julien Védrenne, k-libre, kulturní web o krimi literatuře Redakčně kráceno a upraveno, zdroj: http://www.k-libre.fr/klibre-ve/index.php?page=livre&id=1970

Poslední píseň z Isfahánu

Ať už v Isfahánu, Teheránu nebo kdekoliv jinde v Íránské islámské republice mužští představitelé revoluce tvrdí, že miminka ženského pohlaví více pláčou. Je možné, že děvčátka naříkají nad překážkami, které jim osud postavil do cesty.

Ve škole se bude kontrolovat, zda nechodí namalované či s nalakovanými nehty, bude jim až do svatby zakázáno holit se nebo si trhat obočí. Na ulici se nebudou smět ukázat ruku v ruce se svým milým a do autobusu budou nastupovat odděleně. Bude jim zakázáno zpívat sólo před publikem, budou moci zpívat pouze ve sboru, který lépe ochrání jejich ctnost. Vstupem do manželství získá jejich muž právo disponovat s jejich majetkem, a to i v polygamních manželstvích, jež zákon dosud nezakazuje. V případě rozvodu jsou děti automaticky svěřeny do péče otce. Ale pozor, některá manželství mohou trvat jen pár hodin, neboť pouze legalizují prostituci. Bylo by také lépe podstoupit změnu pohlaví než se přiznat k homosexuální orientaci. A pokud se křesťan pokusí svést muslimku, bude trestně stíhán. Aktivní militarismus Íránek pouze svědčí o jejich zdiskreditovaném postavení. Vyprávění Naïri Nahapétianové není podle mého soudu ani thrillerem, ani výjimečným krimi románem, ale skvělou záminkou, jak odhalit tyto poměry. Jako dítě opustila Naïri Nahapétianová Írán a odešla do Francie, kde nyní působí jako novinářka. Její strohý, rázný styl tomuto typu dokumentární detektivky svědčí a daří se mu odhalovat tvář této země…

Autor recenze: Christian Wery Redakčně kráceno a upraveno, zdroj: http://www.christianwery.be/article-dernier-refrain-a-ispahan-nairi-nahapetian-110370827.html

Solí tohoto románu je zpěv íránských žen

Literatura je tím nejlepším prostředkem, jak poznat nějakou zemi. Její místopis, dějiny, vůně, duševní rozpoložení, ale také protimluvy a paradoxy. A to vše, aniž bychom se museli hnout z domu.

Poslední píseň z Isfahánu patří do žánru krimi, ale po několika stranách čtenář pochopí, že autorka si tento žánr vybrala pouze proto, aby mohla vyprávět o Íránu v područí tyranské nadvlády. Naïri Nahapétianová zná látku jako své boty a dokumentární ráz jejího románu je úžasně zajímavý. Spolu s ní objevujeme zemi, kde jsou ženy podrobeny řadě ponížení, ale přesto se dokážou znovu napřímit jako moderní Antigony.

Solí tohoto románu je zpěv íránských žen. Jsou vtělením odporu. Vzpoury, která v Íránu začíná prostým skutkem – prozpěvováním si na ulici.

Autor recenze: François Busnel, L'Express Redakčně kráceno a upraveno, zdroj: http://www.lexpress.fr/culture/livre/francois-busnel-a-lu-dernier-refrain-a-ispahan-par-nairi-nahapetian_1128750.html

Další ohlasy na knihu

Originální napínavý thriller odehrávající se „v zemi pod mezinárodním embargem“, který těží z tohoto prostředí a odhaluje četné cenzurní zásahy islámské republiky (o nichž široká veřejnost často ani neví). Nahapétianová přináší velmi propracovanou psychologickou analýzu postav. Tento detektivní román se vymaňuje ze svého žánru a zavádí čtenáře do různých prostředí (drogy, hudba, represivní policejní ovzduší). Je také třeba zmínit úzkost, která strmě stoupá spolu s vraždami, únosy, s náznaky, že ve vězení dochází k znásilňování a mučení, a tím udržuje zájem čtenáře. — Brigitte Lascombe, Babelio, knižní sociální síť

Poslední píseň z Isfahánu je víc než detektivka, vypráví zevnitř o tom, jak vypadá dnešní Írán. — France 5

Vzrušující jak svými čistě detektivními postupy, tak svým sociálním a geopolitickým pozadím. — Focus Vif

Děj hemžící se zvraty jemně vykresluje portrét Íránu, rozpolceného mezi korupcí, autoritou tradic a vůlí obyvatel vzdorovat. — Le français dans le monde

Rozhovor s autorkou

Pod pláštěm absurdních islámských zákonů se skrývá živá íránská společnost

Naïri Nahapétianová se narodila v roce 1970 v Íránu, svou vlast však opustila v roce 1979 v době Islámské revoluce. Pracuje jako novinářka v magazínu Alternatives économiques a nedávno vydala svůj druhý román Poslední píseň z Isfahánu.

V knize Poslední píseň z Isfahánu sledujeme, stejně jako ve vašem prvním románu, příběh mladého francouzsko-íránského novináře Nareka, který se vrací do Íránu, aby „zachytil pulzující nepokoje z roku 2009“. Co jste chtěla čtenářům sdělit prostřednictvím jeho pohledu? Narek je trochu jako Voltairův Candide. Osvícený Francouz, který má jak odstup, tak současně i blízko k zemi, již před dlouhou dobou opustil a nyní ji znovu objevuje, protože byl přeci jen vychován v úplně jiné kultuře. Je tedy pozorovatel, jehož očima se můžeme dívat na íránskou kulturu. Můžeme si tak uvědomit, že íránská společnost má k naší mnohem blíž, než si myslíme. Islámský režim se pomocí přesně řízené komunikační strategie snaží předkládat stereotypní obraz Íránu: ženy v černém, tradice, islámské uniformy. Je to ale jen klišé! Pod pláštěm absurdních islámských zákonů se skrývá živá íránská společnost, která je moderní a vzdělaná. Před několika lety tvořily ženy na univerzitách většinu. Tyto ženy vzdorují a často hrají ve společnosti ústřední úlohu.

V obou vašich románech vystupují velmi silné ženy. Je postavení žen v Iránu vaším oblíbeným tématem? Všechny ženy v celé jejich charakterové rozmanitosti jsou pro mě velmi důležité. Lejla, feministická politička, Mona, angažovaná porodní asistentka, která se věnuje prevenci AIDS, Roxana, která chce se svými přítelkyněmi uspořádat tajný koncert, jenž by končil tím, že si sundají své šátky; Sorájá, Šádí, Nádjá… všechny vzdorují po svém, bojují s režimem, který je „nepřítelem radosti“ a zakazuje ženám zpívat.

Vaše kniha je krimi román. Objevuje se v ní napínavá zápletka a zároveň drobné sociologické črty, jejichž prostřednictvím vstupujeme do každodennosti a soukromí Íránců. Odkud čerpáte inspiraci? Čtu hodně detektivky a nechtěla jsem, aby byl můj příběh pouze lineární. Podobně jako v Tisíci a jedné noci má hlavní zápletka mnoho další odboček. Vypráví tedy několik příběhů v jednom a nabízí navíc i malé „jednohubky“ v podobě kuchařských receptů nebo popisů tradiční hudby. Takto také vypadá Orient. Než jsem vystavěla svůj příběh, hodně jsem se informovala o íránské současnosti. Čerpala jsem ze svých vzpomínek, fotografií, ze svých reportáží o Íránu. Opatřila jsem si nejrůznější dokumentaci. Aniž bych prozradila vyústění zápletky, mohu vám říci jednu historku: původně měl vrah ženy utopit v řece, která protéká Isfahánem. Jenže když jsem si dělala rešerše, zjistila jsem, že ta řeka záhadně vyschla. Z jakého důvodu? Protože vodu potřebovaly blízké cementárny, nebo nedaleké jaderné středisko, nebo snad prorežimní hodnostáři neváhali obrátit tok řeky jen proto, aby prosperovala jejich půda?

V knize odhalujete represe a mučení, ke kterým v zemi dochází, a také zákony potlačující občanské svobody… Jakým způsobem tomu Íránci vzdorují? Od vydání svého prvního románu Kdo zabil ajatolláha Kánúního? v roce 2009 jsem se do Íránu nevrátila. Moji blízcí mi to rozmluvili s tím, že je to příliš nebezpečné. Kniha se objevila na pultech v době, kdy Mahmúd Ahmadínežád znovu usedl do prezidentského křesla díky masivnímu volebnímu podvodu. Miliony protestujících Íránců vyšly tehdy do ulic se zelenými páskami. Občané pouze pokojně demonstrovali a tázali se „Kde je můj hlas?“. Protirežimní odpor se také vtělil do vzájemné solidarity. Íránci čelící zneužívání moci a represím se oslovují „bratře a sestro“ a propůjčují tak opravdový smysl slovům, která režim dávno pokroutil.

Autorka rozhovoru: Laurence Rigolletová, Altermondes Redakčně kráceno a upraveno, zdroj: http://www.altermondes.org/spip.php?article1001