Henning Mankell: Wallandera postrádat nebudu

Co můžeme teď, když Henning Mankell poslal svého zasmušilého detektiva do pečovatelského domu, od mistra skandinávské noir očekávat? Bude to román o mladé švédské majitelce vykřičeného domu v Mozambiku.

K setkání s Henningem Mankellem, stvořitelem zasmušilého švédského detektiva Kurta Wallandera a mužem, o němž bychom mohli říci, že stál u zrodu současné posedlosti severskými detektivkami, jsem přistupoval s obavami. Má pověst, řekněme, poněkud odměřeného člověka. Když jeden švédský novinář začal rozhovor otázkou „Co myslíte, že bych se vás měl zeptat?“, Mankell se zvedl a šel pryč. Dalšímu z novinářů, který za ním jel do Švédska, se zdál chladný.

„Čekám na vaše chytré otázky,“ zněla Mankellova úvodní poznámka k mé osobě. Neřekl to nijak zlomyslně, zkrátka jen vystihl situaci. Odměřenost není jeho charakteristickým rysem; jen věcnost. Na otázky odpovídá poctivě, bez příkras; jen s občasnými záchvěvy sdílnosti či humoru, například když odpovídal na otázku, jestli fakt, že byl čtyřikrát ženatý, naznačuje, že je těžké s ním žít. „Ukazuje to, že jsem optimista,“ tvrdí.

S objemným břichem a pětašedesáti lety zračícími se ve tváři mi Mankell poté, co přiletěl do Británie ze Švédska nehorázně brzkým letem, řekl, že se mu v hotelovém pokoji hned po ubytování ještě podařila najít třičtvrtěhodinka na psaní. „Musím umět psát kdekoliv, protože jsem nikdy nebyl schopen si nadiktovat, že potřebuju právě takový stůl, právě takový výhled, právě takový květináč. Musím pracovat, ať jsem kdekoliv. Pracuju všude.“

Stejně jako trollopovskou schopnost psát kdekoliv má také nutkavou potřebu pracovat. To vysvětluje, jak dokázal napsat 30 her a více než 40 románů, z nichž jen čtvrtina je o Wallanderovi, i to, že také tráví půl roku prací v divadle v Maputu v Mozambiku. Jeho pověst ledového muže tak může být jen důsledkem toho, že nemá čas na hlouposti. „Je to můj život,“ říká, když se ho ptám, proč cítí potřebu psát, „musím to dělat.“ Peníze rozhodně nejsou motivací: díky Wallanderovi se stal velmi bohatým člověkem, dostatečně bohatým na to, aby si koupil velké letní sídlo v Antibes, kde pobývá, když není ve Švédsku ani v Mozambiku.

(…)

Mankellovo odmítnutí zbičovat Wallandera až k smrti je obdivuhodné. Nejdříve svého detektiva opustil v roce 1999 poté, co o něm v devadesátých letech psal jednu knihu ročně, ale v roce 2009 ustoupil a vydal Neklidného muže. Ten už však byl definitivním koncem série – v posledním odstavci dlouhého komplikovaného závěrečného románu Mankell čtenářům sdělí, že se Wallander „zvolna nořil do temnoty, která ho o několik let později bez milosti poslala do prázdného vesmíru jménem Alzheimer.“ Opravdu chladné konstatování… Ovšem Wallander má dceru Lindu, která také pracuje pro policii, objevila se už v románu z roku 2002 a jednoho dne se může vrátit. Wallander stále žije.

Tipuju, že se nakladatel zděsil, když Mankell napsal ten poslední odstavec, v němž Wallandera posílá do pečovatelského domu. „Ne, chápal to,“ říká Mankell, „vysvětlil jsem mu, že jsou ještě další věci, které ve svém životě chci udělat, dokud je čas. Já Wallandera postrádat nebudu. To čtenář je ten, komu bude chybět.“ Mankell nemá rád, když si novináři myslí, že Wallandera psal podle sebe. Jsou podobně staří a na obou je patrná určitá únava ze života, ale je mezi nimi také spousta rozdílů. „Myslím si, že bychom se nestali blízkými přáteli, protože jsme hodně odlišní. A především doufám, že se chovám k ženám lépe než on.“

Budeme si ho už navždy pamatovat jako tvůrce Wallandera a průkopníka skandinávské noir? „Netrávil jsem čas přemýšlením nad tím, co po mě zbyde,“ říká, „když se zamyslíte nad tím, kolik spisovatelů a umělců si pamatujete z doby před padesáti lety – je jich jen pár. Myslím, že jsem napsal několik románů, které přežijí. Ale kdo ví… A jediné, co můžeme dělat, je pracovat a být součástí doby, v níž shodou okolností žijeme. V severním Švédsku po mně pojmenovali most, což je úžasné. Ale rozhodně si nebudu dělat starosti s tím, zda se o mně bude vědět i v budoucnu.“

Mankell měl komplikované dětství. Matka jej a jeho dva sourozence opustila, když byl Mankellovi jeden rok. Otec, který pracoval jako soudce, vzal rodinu na sever Švédska, protože měl pocit, že bude mnohem jednodušší, aby jeho děti vyrůstaly v menší obci. Svou mámu Mankell znovu potkal až jako teenager. „Nedokázala být matkou,“ říká. „Dnes jí možná rozumím o něco víc. Prostě si uvědomila, že „toto není můj život“. Chtěla být volná a lze říct, že byla odvážná, že to udělala, ale na druhou stranu – přece nemůžete opustit děti.“ Varuje mě, abych se v jeho minulosti tolik nešťoural. „Můj otec byl muž, který měl velice blízko k vlastním citům a tak jsem žil ve velmi emocionálním ovzduší. Kdyby byl odtažitější, mohlo by to být mnohem více devastující,“ říká Mankell.

Jeho babička ho naučila číst v šesti letech a on chtěl hned od začátku psát. „Nepamatuju si, že bych od té doby přemýšlel nad tím dělat něco jiného, než vyprávět příběhy. Nevěděl jsem, kdo je to spisovatel, ale věděl jsem, co to je vyprávět příběh a jak lidi přimět, aby ho poslouchali.“ Ze školy odešel v patnácti. „Chtěl jsem se učit, ale nemyslel jsem si, že se to naučím ve škole. Chtěl jsem sedět v knihovně a číst, tak jsem se školou skončil. Otec byl trochu v šoku, ale pak řekl, „dobře, musím tě podpořit“.

V šestnácti se Mankell stal obchodníkem na moři. „Být námořníkem jsem považoval za jakýsi druh univerzity,“ říká. Snil o conradovských cestách do Afriky a Asie, ale lodě, na kterých pracoval, stále končily v Middlesbrough. „Byl jsem tam čtrnáctkrát,“ vzpomíná s opravdovou conradovskou hrůzou. „Byl jsem tak šťastný, když jednou řekli, že tentokrát neplujeme do Middlesbrough. Jeli jsme do Bristolu.“

Námořníkem byl dva roky, ale potom, co mu v jeho devatenácti letech uvedli první hru, zjistil, že by se mohl živit jako spisovatel a režisér. Zpočátku tedy Mankell-režisér podporoval Mankella-spisovatele. Ve dvaceti odjel do Afriky, což bylo rozhodující pro formování jeho názorů. „Hlavním důvodem, proč opustit Evropu, bylo vidět svět mimo evropský egocentrismus,“ vysvětluje. „Když se v srpnu vracím do Mozambiku, je to ze stejného důvodu. O stavu lidstva se naučím mnohem víc s jednou nohou ve sněhu a druhou v písku. Západní svět ztratil svou schopnost ptát se. Jsme světadílem mluvků. Jednoduše už neposloucháme lidi a to je něco, za co budeme v dlouhodobém horizontu potrestáni.“

(…)

Rozhovor Stephena Mosse s Henningem Mankellem byl uveřejněn 15. července 2013 v britském deníku Guardian.

Zdroj: guardian.co.uk