Ediční plán nakladatelství Host na první půlrok 2012

1. česká próza

Jiří Hájíček: Rybí krev

Nový román autora Selského baroka

Románem Rybí krev pokračuje Jiří Hájíček ve své linii venkovských próz (povídkový soubor Dřevěný nůž, romány Zloději zelených koní a Selský baroko) a zavádí nás tentokrát na jihočeský venkov přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století.

Po patnácti letech strávených v cizině se Hana v roce 2008 vrací do polozatopené vesničky na břehu Vltavy, kde vyrůstala, chtěla se vdát a být učitelkou ve zdejší jednotřídce. Ale všechno je jinak – na vylidněné návsi stojí sama. Má však odvahu podívat se zpátky, má odhodlání ptát se sebe samé i lidí, kteří pro ni kdysi mnoho znamenali. Člověk po čtyřicítce si chce udělat pořádek sám v sobě, uzavřít konečně staré záležitosti a bolesti, říká Hana, když se po dlouhých letech setkává s otcem, bratrem a kamarádkami z dětství.

Po úspěšném románu Selský baroko (Magnesia Litera 2006 za prózu), který tematizoval rozpad tradičního venkova v padesátých letech minulého století, zkoumá autor dál českou vesnici. Rybí krev je především příběhem rozpadu jedné rodiny a vesnice za již zcela jiných společenských okolností. Téma vysidlování a bourání obcí v důsledku výstavby jaderné elektrárny se zdá veskrze současné, nevyhnutelné i dnes, kdy je nejistý osud dalších vesnic, např. kvůli těžebním limitům v hnědouhelné oblasti severních Čech.

Rybí krev však není nějakým „zeleným románem“, je to především poutavý lidský příběh tří kamarádek z malé vesnice, které osud rozprášil do světa, příběh, v němž se silně ozývá touha po rodinné soudržnosti, a také příběh o síle lásky a odpuštění.

Jiří Hájíček

(nar. 1967) se narodil a žije v Českých Budějovicích. Debutoval sbírkou povídek Snídaně na refýži (1998), v roce 2001 vyšla jeho novela Zloději zelených koní. Je autorem románu Dobrodruzi hlavního proudu (2002). Na povídkovou tvorbu navázal roku 2004 souborem dvanácti kratších próz Dřevěný nůž. Za román Selský baroko (2005) získal cenu Magnesia Litera za nejlepší prózu. Hájíčkovy prózy vzbudily pozornost také v zahraničí. V Budapešti vyšel překlad jeho novely o hledačích vltavínů Zloději zelených koní, román Selský baroko vyšel v italštině, chorvatštině a maďarštině. Je kmenovým autorem Hosta.

Jan Balabán: Publicistika

Poslední svazek souborného díla

Souborné dílo Jana Balabána, jednoho z nejvýznamnějších českých autorů posledního dvacetiletí, vrcholí svazkem sdružujícím jeho texty publicistické. Tato oblast tvoří nejméně známou, avšak neméně fascinující část Balabánovy tvorby. Do širšího povědomí se dostaly autorovy jadrné sloupky, jež psal v letech 2008–2010 pro týdeník Respekt, avšak rozhovory, které poskytl, a také jeho hojné kritiky výtvarných děl zůstávaly spíše stranou pozornosti. Díky pečlivé bibliografické práci přinášíme Balabánovy roztroušené publicistické texty v jednom svazku, a to např. včetně předmluv ke knihám či podstatných anketních odpovědí. Dílo autora, který znal svůj střed a uměl se pohybovat i v textech příležitostných, bude vydáním tohoto svazku kompletní.

2010: svazek I – Povídky

2011: svazek II – Romány a novely

2012: svazek III – Publicistika

Jeho texty mají dokonalou architekturu, jejíž klenba drží každým slovem – nelze z ní vytrhnout jediné. Když jsem však opět pročítal jeho sloupky v Respektu, ozářen jasností jeho vět a myšlení jsem si uvědomil zvláštní věc: ty rytířské texty jsou obranou slabých a bezmocných před světem, který „už není ani pro lidi, natož pro slimáky“[...]. Balabán svými sloupky oživil v Česku už téměř opuštěnou tradici spisovatele-intelektuála, který se staví na stranu „zbytečných“. – Martin M. Šimečka, Respekt

Mimořádná citlivost, s jakou se Balabán uměl pohroužit do obrazů či fotografií, činila z jeho prologů k výstavám nezapomenutelné eseje, doslova kázání, díky nimž se vystavená díla stávala všeobecně srozumitelná. A svoje práce nově vnímali i samotní umělci. – Marek Pražák, Deník

Jan Balabán

(1961–2010) český prozaik, publicista a překladatel. Vystudoval češtinu a angličtinu na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, poté pracoval jako technický překladatel. Vydal knihy povídek Středověk (1995), Boží lano (1998), Prázdniny (1998), Možná že odcházíme (2004), Jsme tady (2006), romány Černý beran (2000), Kudy šel anděl (2003), Zeptej se táty (2010) a scénář ke komiksu Srdce draka (2001). Jeho knihy Možná že odcházíme a Zeptej se táty byly vyhlášeny Knihou roku v anketě Lidových novin (2004 a 2010), za první z nich obdržel také cenu Magnesia Litera v kategorii próza. Příležitostné publicistice se věnoval po celý život.

Daniel Krhut: Pašerák snů

Beatnickou poetikou nabitý Pašerák snů je volným pokračováním autorovy prvotiny Modrej soumrak nad městem; oba texty nyní vycházejí dohromady v jedné knize. Hlavním hrdinou Pašeráka snů je autorův literární dvojník Eduard Remody, který je posedlým vypravěčem svého života. Spontánní, osobitou a mnohdy surově cynickou pouliční řečí líčí Remody osudy svých přátel přežívajících na společenské periferii, různých snílků, zoufalců, hráčů, děvkařů, bláznů, ale i normálně „šílených“ lidí. Text je napsaný čtivým elektrizujícím stylem, který udržuje čtenáře v napětí. Autorova prvotina Modrej soumrak nad městem má meditativnější charakter, je jakousi vizuální rekonstrukcí určité části života a autorovou subjektivní synestezií barev a konotací.

Kromě samotných příběhů přinášejí oba texty také jakýsi manifest autora. Své psaní definuje jako sebevražednou psychoanalýzu. Spíše než tvořením fikce je pro něj psaní způsobem, jak poznat život a svět nebo jak odlehčit realitu, prozkoumat ji, změnit, porovnat odstín existujícího a popsaného. Psaní je v Krhutově podání zároveň terapií, která může být terapií i pro čtenáře.

Daniel Krhut

(nar. 1982) se narodil v Ostravě, ale většinu života strávil v Brně, kde také vystudoval Obecnou teorii umění na FF MU. Pracoval jako soukromý učitel angličtiny, copywriter, podavač ručníků v plážových klubech v Nice, sběrač ovoce na farmě ve Skotsku, doplňovač zboží v Tescu. V současné době žije střídavě ve Vídni a v Brně, živí se příležitostnými překlady a pracuje na volném pokračování Pašeráka snů.

Jiří Šimáček: Charakter

Druhá próza autora temně humoristického románku Snaživky

V nájemním domě v centru Brna se vzájemně míjejí majitel domu – nerudný osamělý stařík se psem – a nejmladší nájemnice – školačka v lehce gotické náladě. Oběma klid jejich malých izolovaných vesmírů naruší neschopný třetiřadý podvodníček, který se stane jejich společným nepřítelem. Neohrabaný gauner pak katalyzuje rychlý sled událostí, v němž se ukazuje, že výstřední stařík a samorostlá školačka jsou si v lecčem podobní. Jejich osudy se protnou v příběhu, který je ironickou, ale nikoli nevážnou úvahou o vině, vykoupení a druhé šanci.

Charakter stojí na hranici mezi novelou a románem. Překvapivé dějové vyústění a katarze jej řadí spíše k novele, vypracování charakterů postav a především šíře zachycených sociálních vrstev mluví spíše pro román.

Jiří Šimáček

(nar. 1967) napsal svou první knihu s názvem Moskviči na Marsu ještě v pubertě, malý cyklostylový náklad byl ale zkonfiskován. Potom se na řadu let přestal literaturou zabývat, vystudoval dějiny umění na Masarykově univerzitě, několik let žil převážně v Marseille, kde se vydával za Rusa nebo za Němce. Některé zážitky z té doby zpracoval v kriminovele Zjevení Svaté Terezie z Lisieux, odehrávající se v prostředí zlodějů aut. Později posloužila jako základ hry Deník krále, kterou v režii Zdenka Plachého uvedlo Městské divadlo Brno. S Plachým založili koncem devadesátých let sdružení Střežený Parnass. V roce 2009 vydal svou první knižní prózu Snaživky, nominovanou na cenu Josefa Škvoreckého.

Roman Ludva: Falzum

Původní česká detektivka

Pět rozsáhlých detektivních povídek, několik vražd mezi uměleckými artefakty, které spojují nejen motivy, ale i dvě ústřední postavy. Josef Rambousek a Kryštof Fridrich, dva docela odlišní detektivové – jeden intelektuál z kavárny, druhý venkovan z hor. První má rád umění, druhý miluje vlaky. Poprvé se setkávají před kostelem, kde byl nalezen mrtvý farář a s jehož gotickým zvonem se zdá být něco v nepořádku. Další případy je pak zavedou do prostředí umělecké smetánky, aukčních síní, soukromých sbírek a ateliérů. Právě tady oba detektivové pátrají po tom, kdo zavraždil známého kurátora, kdo uškrtil dívku s artdecovou figurkou pelikána nebo zda autorem kreseb mladičkých dívek, které se objevují v Praze zrovna ve chvíli, kdy je nalezena mrtvola známého malíře, je skutečně Velázquez. Spolu s nimi pak zjišťujeme, že umění sice může vyjadřovat touhu po dokonalosti, avšak umělecký svět rozhodně dokonalý není. Rambousek s Fridrichem postupně pronikají do světa plného lží, intrik a zločinů a přitom poznávají také jeden druhého. A každý má svá tajemství.

Roman Ludva

(nar. 1966) je prozaik, scenárista a fejetonista. Narodil se v Ústí nad Orlicí, žije v Olomouci. Je autorem románů Smrt a křeslo (1996), Žena sedmi klíčů (1997), Jezdci pod slunečníkem (1999), Stěna srdce (2001) a Poslední ohňostroj (2004). Svými povídkami je zastoupen v několika antologiích. Jako scenárista spolupracuje s Českou televizí.

2. překladová próza

Janusz Głowacki: Good night, Džerzy

Polský bestseller, kterého se prodalo přes 90 000 výtisků

Hlavní postavou neobyčejného románu Janusze Głowackého je Jerzy Kosiński, slavný americký spisovatel s polskými kořeny, jehož mezinárodní věhlas korunoval obrovský skandál, pád z výsluní americké kulturní elity a nakonec sebevražda. Jaké byly příčiny tohoto tragického konce? Kým byl ve skutečnosti Jerzy Kosiński? Polský Žid, který udělal v Americe závratnou kariéru a vydělal pohádkové jmění? Kontroverzní postava neustále přepisující vlastní životopis? Záhadný muž poznamenaný zážitky z holocaustu? Skandalista a účastník tajných sadomasochistických orgií? Člověk podezřelý z podvodů a lží, které zpochybnily autorství kultovní knihy Nabarvené ptáče?

Polský spisovatel Janusz Głowacki vytváří barvitý psychologický a sociální obraz, v němž se scény ze života Jerzyho Kosińského střídají s příběhem vypravěče, který o něm píše filmový scénář. Životní příběh muže hledajícího za každou cenu důvod žít je zasazen do New Yorku 80. let. Nečekaně se však proměňuje i v příběhy lidí, kteří se stali součástí života tohoto polsko-amerického spisovatele. Včetně samotného autora. Janusz Głowacki zavede čtenáře do bizarních erotických klubů, vypráví smutné životní osudy ruských a polských emigrantů, neustále se pohybuje na nejasné hranici mezi pravdou a mystifikací.

Na rozdíl od jiných autorů, kteří psali o Kosińském, Głowacki nikoho nesoudí. Nepředstírá, že odhalil všechna tajemství autora Schůzky na slepo. Záhadný a mýty opředený Kosiński mu připadá zajímavější. – Bartosz Marzec, Rzeczpospolita

Good night, Džerzy je zajímavá kniha. Nejednoznačná. Fascinující. Vyprávění o tom, jak se osud mění v náhodu, a o náhodě, která se stane osudem. – Jarosław Czechowicz, Świat Książki

Głowacki [...] popisuje rozhovory s producenty, návštěvy u agentů, kteří obchodují se spisovateli jako s gogolovskými dušemi, celý ten obrovský mechanismus, který v jednom okamžiku umělce vystřelí do nebe nebo shodí do propasti zapomnění. Kdo je spisovatel? Svědek historie? Oběť velké politiky? Svědomí národa? Głowacki odpovídá: v dnešním světě je to prostě člověk, který si vymýšlí příběhy, aby je četli jiní lidé. – Roman Pawłowski, Gazeta Wyborcza

Janusz Głowacki

(nar. 1938) píše divadelní hry, filmové scénáře, eseje, vydal několik povídkových knih, dvě sbírky fejetonů a dva romány. Nejvíce se však proslavil svými divadelními hrami. Od roku 1983 žije v New Yorku. Jeho hry se staly součástí repertoáru mnoha divadel po celém světě. Největší úspěch sklidila tragikomedie Antigona v New Yorku (1992). Głowacki je také autorem několika filmových scénářů, včetně scénáře ke kultovní polské komedii Rejs (Plavba). Přednášel na Kolumbijské univerzitě. Obdržel mnohá ocenění a stipendia, je členem amerického PEN klubu. Publikuje eseje v New York Times. Jeho hry byly přeloženy do všech světových jazyků.

Daniel Glattauer: Každá sedmá vlna

Pokračování úspěšného románu Dobrý proti severáku

Myslel si, že na ni dokáže zapomenout. Hlupáček Leo, který si zrušil emailovou schránku a odletěl do Bostonu. Nebo si nepamatujete poslední slova románu Daniela Glattauera Dobrý proti severáku? UPOZORNĚNÍ. E-MAILOVÁ ADRESA BYLA ZMĚNĚNA [...] PŘÍPADNÉ DOTAZY PROSÍM ADRESUJTE SPRÁVCI SYSTÉMU.

Nevíte, o čem je řeč? Zamilovali se do sebe, aniž se kdy osobně setkali. Píší si a čekají na sebe ve svých schránkách elektronické pošty. A nyní má tento e-mailový románek románové pokračování. Glattauer ho napsal na přání čtenářů, kteří se s Leem a Emmi nedokázali rozloučit. Teď tihle dva dostávají druhou šanci.

Leo Leike se vrací do Vídně po roce stráveném v Bostonu. Nevyzvednuté e-maily od Emmi už na něj čekají. Oba si uvědomí, že se svých citů tak lehko nezbaví. Možná je tohle skutečně ta chvíle, kdy se konečně potkají. Jenže Emmi je stále vdaná a Leo navázal nový vztah. Když se ovšem šest vln rozbilo o břeh, sedmá se právě valí – a v novém románu Daniela Glattauera je to právě sedmá vlna, která přinese překvapení.

Práva na knihu byla prodána do více než třiceti zemí.

Stačí, když místo hodnocení napíšu alespoň tucet vykřičníků? Stačí, když při všem, co je mi milé, budu přísahat, že tenhle nový e-mailový román Daniela Glattauera je stejně krásný jako ten první? To prostě musí stačit. – Christine Westermannová, WDR

Daniel Glattauer nechává hravost první knihy v pozadí. Je teď rozpornější. Oba protagonisté však zároveň vynakládají mnoho důvtipu, fantazie a energie na to, aby svůj vztah někam posunuli. Daniel Glattauer je v novém románu učinil vážnější, ale přesto kniha neztrácí nic ze své lehkosti... A obohacuje tak strhující vír příběhu o nový tón. – Julia Kospachová, Der Bund

Daniel Glattauer

(nar. 1960) pochází z Vídně, je spisovatel a novinář. Píše sloupky, soudní reportáže a fejetony. Jeho kniha Dobrý proti severáku (2006; česky Host 2010) se stala bestsellerem, byla přeložena do mnoha jazyků a adaptována do podoby divadelní i rozhlasové hry. Její pokračování Každá sedmá vlna vzniklo na přání nadšených čtenářů a zaznamenalo podobný úspěch.

Kathrin Schmidtová: Neumřeš

Strhující příběh o jednom vyléčení

Helena Wesendahlová netuší, co se jí stalo. Je v nemocnici, bez vlády nad svým tělem, bez možnosti mluvit, s výpadky paměti. Na cestě zpět do života je konfrontována s cizí ženou, kterou kdysi byla ona sama. Kathrin Schmidtová provází čtenáře na cestě plné překážek, jež musí hrdinka překonat. Jejíma očima vidíme nemocniční pokoj, další pacienty, její tělo, které, jak se zdá, vede svůj vlastní život. Zažijeme s ní namáhavou rehabilitaci, reakce rodiny, obětavé nasazení jejího muže – a úlomkovité vzpomínky na minulost.

Čtenář se spolu s hrdinkou ocitá uvězněný v cizím ženském těle, stejně jako byl lapený starý dobrý Řehoř Samsa v broučím krunýři. Kathrin Schmidtová znovu dokazuje, že je skvělá vypravěčka a že umí skloubit velké dějiny s osudy své hrdinky. – Katrin Hillgruberová, Spiegel Online

Kathrin Schmidtové se zdařilo skvěle využít klasického literárního námětu: otázky identity, její ztráty a znovuvybudování. – ARTE Magazin

Román Kathrin Schmidtové není pouhým vyprávěním osobních zážitků. Naopak, je krásným příkladem toho, jak se z autobiografických zkušeností může stát literatura. – Tagesspiegel

Kathrin Schmidtová

(nar. 1958) vystudovala psychologii na univerzitě v Jeně, od roku 1994 je spisovatelkou na volné noze. Nejprve se věnovala poezii, její pozdější romány kombinují barokní témata a magický realismus. Je srovnávána například s Günterem Grassem. Za knihu Neumřeš, která z velké části vychází z jejích vlastních zkušeností, získala v roce 2009 prestižní Německou knižní cenu (Deutscher Buchpreis) udělovanou na Frankfurtském knižním veletrhu a Cenu SWR-Bestenliste.

Monika Peetzová: Úterní ženy

Zábavný román o cestě, která všechno změní

Kdyby se setkaly dnes, patrně by se nikdy nespřátelily. Ale od doby, kdy před patnácti lety navštěvovaly kurs francouzštiny, jsou z pěti žen okolo čtyřicítky nejlepší kamarádky. Každé první úterý v měsíci se scházejí ve své nejoblíbenější restauraci – úspěšná, výřečná obhájkyně Caroline; Judith, přecitlivělá královna dramatu; Eva, oddaná matka čtyř dětí s pohřbenými pracovními ambicemi; ustavičně zamilovaná a dobře naladěná designérka Kiki, která pořád čeká, až se jí podaří prorazit; a Estella, atraktivní a elegantní manželka lékárníka, s přeplněným šatníkem a nádherně ostrým jazykem.

Jednou ročně spolu pětice vyjíždí na krátkou dovolenou. Ale letos je všechno jinak: Judith čerstvě ovdověla. Po smrti svého muže najde deník, který si vedl při svém putování do Lurd. Arne onemocněl rakovinou, a tak se do cíle nikdy nedostal. Pětice kamarádek se rozhodne, že Arneho pouť dokončí za něj – ale netuší, do čeho se pouštějí. Krok za krokem přicházejí na stopu tajemství, které jim obrátí životy vzhůru nohama a konfrontuje je s překvapivými skutečnostmi. Svatojakubská pouť, která měla podpořit truchlící Judith, všem pěti přítelkyním otevře oči. Nic není ve skutečnosti takové, jak to vypadá.

Je velice napínavé sledovat v průběhu děje povahy jednotlivých postav a jejich proměnu. Monika Peetzová vystihla jejich charaktery tak dokonale, že člověku připadá, jako kdyby znal každou z žen osobně. Velice živá kniha plná životní moudrosti, jejíž autorka má skvělý smysl pro humor. – WDR

V žádném případě se nejedná o návod, jak absolvovat Svatojakubskou cestu, ale o nádherný příběh o lásce, přátelství a o poznání, že lži se vracejí jako bumerang. Osvěžující kniha, kterou doporučuji k přečtení. – Sikal, Lies & Lausch

Monika Peetzová

(nar. 1963) vystudovala germanistiku, komunikační vědu a filozofii na Mnichovské univerzitě. Po výletech do oblasti reklamy a vydavatelství byla v letech 1990–1998 dramaturgyní v redakci televizních filmů v Bayerischer Rundfunk. Od roku 1998 pracuje jako scenáristka v Německu a Holandsku. Podílela se na filmech Ein Baby zum Verlieben (Zvláštní chůva, 2004), Noch einmal zwanzig sein (Znovu dvacet, 2007) či na třídílné sérii pro ZDF Die Rebellin (Rebelka). V roce 2010 vydala svou první knihu Úterní ženy, která byla ve stejném roce podle scénáře Moniky Peetzové zfilmována.

Erlend Erichsen: Národní satanista

Blackmetalový román

Dva mladíci se po návštěvě koncertu skupiny Gorgoroth rozhodnou založit vlastní blackmetalovou kapelu. Oba vystupují pod pseudonymem, jak už je zvykem. Vinterblod je umělec s násilnickými sklony a touhou ovládat druhé. Je směsicí nejextrémnějších osob, které na bergenské metalové scéně působí. Naproti tomu jeho kamarád Ljåvold má zálibu v muzice jako takové, od všech ideologií se distancuje, ale časem zhoubnému vlivu Vinterbloda přece jen podléhá.

Děj románu se odehrává v Bergenu 90. let 20. století, kdy se formovala tamní obávaná blackmetalová scéna a black metal se z malé uzavřené komunity rozšířil do obecného povědomí. Erlend Erichsen toto prostředí důvěrně zná a je mu bytostně blízké. Dokonale rozumí myšlení a chování lidí, o nichž píše – těch, kteří blackmetalu podřídili celý život.

Román se odehrává v době, kdy blackmetaloví muzikanti zapalovali kostely a Varg Vikernes byl odsouzen za vraždu Øysteina „Euronyma“ Aarsetha. A je uveden právě Aarsethovým citátem: „Inspirujeme se naší nenávistí vůči lidstvu, životu, dobru a radosti.“ – Øyvind Holen, MIC Norsk musikkinformasjon

Erlend Erichsen svým čtenářům zprostředkovává nevysvětlitelný, ledový chlad. Zvrácený příběh o Vinterblodovi, Ljåvoldovi a kapele Stormvold vyvolává mrazení v zádech. – Karoline Riise Kristiansenová, ABC Nyheter

Erlend Erichsen

(nar. 1975) pochází z Bergenu a v současné době žije v Oslu. Vystudoval literární vědu a na univerzitě v Tromsø se aktivně účastnil spisovatelských seminářů. Léta aktivně působil na norské blackmetalové scéně jako bubeník kapel Molested a Gorgoroth. Román Národní satanista je jeho debutem, dosud byl přeložen do litevštiny a němčiny. V současné době spisovatel pracuje na svém již třetím románu.

Eleanor Brownová: Sudičky

Román o rodinných vztazích a lásce ke knihám

Otec tří sester, profesor Andreas, mluví zejména v Shakespearových verších „a sděluje tak své nejhlubší pocity slovy muže, který už je téměř čtyři sta let mrtvý“. Zatímco jiné děti se v idylickém univerzitním městečku Barnwell dívají na televizi, Andreasovy dcery, pojmenované po Shakespearových postavách: Rose (Rosalinda; Jak se vám líbí), Bean (Bianca; Zkrocení zlé ženy) a Cordy (Cordelia; Král Lear), chodí do knihovny. Jsou do knih tak ponořené, že přestože se navzájem mají rády, nenaučily se spolu vycházet. „Chápejte, my se navzájem milujeme, jen se prostě nemáme moc rády.“ A nyní se po mnoha letech vrací domů, protože jejich matka umírá na rakovinu... Dobrá příležitost lízat si rány.

Úspěšný a čtivý debut americké spisovatelky Eleanor Brownové je vtipný a vážný zároveň. Díky tomu, že Brownová celý román vypráví v první osobě množného čísla, zachycuje propojení sester i na stylistické rovině. Toto „kolektivní“ vyprávění představuje kvalitní beletrii nejen pro ženy.

I když žádnou sestru nemáte, po přečtení tohoto živého a naprosto podmanivého románu se vám bude zdát, jako byste ji měli. Eleanor Brownová zručně váže a potom přetíná gordický uzel sesterství. – Sarah Blakeová

Zářivý literární debut... plný poutavé rozkoše. – Publishers Weekly

Největším riskem románu je vyprávění v první osobě množného čísla. Tento neotřelý postup tu ovšem funguje báječně. [...] Tři sestry vypravují společně celý příběh a jejich neskutečné „my“ se dotýká osobních úzkostí a prohřešků každé z nich. – Ron Charles, The Washington Post

Eleanor Brownová

se narodila ve Washingtonu, žila na různých místech Spojených států a také v Anglii. Nyní se usadila v Coloradu, kde žije se svým manželem, spisovatelem a hvězdou nových médií J. C. Hutchinsem. Její texty se objevují v různých antologiích a časopisech, debutový román Sudičky se stal bestsellerem a objevil se ve všech hlavních žebříčcích prodejnosti. Postupně vychází v dalších jazycích.

Nedim Gürsel: Dobyvatel

Historický román a historie románu v jednom

Hrdina románu, spisovatel Fatih Haznedar, se na prázdniny uchýlí do staré istanbulské vily na břehu Bosporu, aby zde, pod pevností Boğazkesen, napsal román o sultánu Mehmedovi II., dobyvateli Cařihradu. V Turecku však zrovna vypukne vojenský puč a hrdinu nečekaně navštíví militantní aktivistka, která u něj hledá úkryt před pronásledováním. Z náhodného setkání se vyvine bouřlivý milostný vztah. „Román vášně a lásky“, jak bývá často nazýván, se tak odehrává ve dvou časových rovinách – historické a současné. Spisovatel Fatih Haznedar odkrývá proces vzniku románu, zamýšlí se nad možností a adekvátností rekonstrukce historie, zdůrazňuje svou roli demiurga, který může volně nakládat s osudy románových hrdinů, a sám také historický příběh doplňuje. Podobně jako sultán i on však podléhá lásce, jež mu brání dílo dokončit.

Dobyvatel (v originále Boğazkesen, 1996) je považován za Gürselův nejzdařilejší román; právě on přispěl k tomu, že díla Nedima Gürsela byla přeložena do dvanácti jazyků.

Nedim Gürsel neztvárnil jen historický příběh, naopak postmoderním způsobem vložil do románu i příběh jeho vzniku. – Hans Christoph Buch, Die Zeit

Gürsel se ve svých historických příbězích projevuje jako romantický autor. – Jorgos Papajosif, Akropolis

Gürsel svým obrazným jazykem vytvořil postavy mnohem působivější, než jaké byly ve skutečnosti. – Françoise Germain-Robinová, L´Humanité

Nedim Gürsel

(nar. 1951) žije trvale v Paříži, kam se uchýlil v sedmdesátých letech dvacátého století před politickým pronásledováním. Přednáší na Sorbonně, do Turecka se však často vrací. Spolu s nositelem Nobelovy ceny Orhanem Pamukem a nestorem turecké literatury Yašarem Kemalem patří k nejvýznamnějším současným tureckým spisovatelům. Je nositelem řady literárních ocenění, například prestižního francouzského vyznamenání Rytíř literatury a umění. K jeho hlavním dílům patří vedle románu Dobyvatel (1995) povídková sbírka Dlouhé léto (1976), román Ilustrovaný svět (2004) nebo Alláhovy dcery (2008; česky Host 2010). Jeho posledním románem je Ďábel, anděl a komunista (2011).

3. krimi

Henning Mankell: Nepokojný muž

Poslední případ světoznámého komisaře Wallandera

Jednoho zimního dne v roce 2008 zmizí vysloužilý vysoce postavený námořní důstojník v lese poblíž Stockholmu. Vyšetřování případu má na starosti stockholmská policie a komisař Wallander s tím nemá nic společného – tedy oficiálně. Až na to, že zmizelý důstojník se měl stát tchánem jeho dcery. A tak se Wallander se svou příznačnou nechutí k běžným postupům brzy zaplete do věcí, po kterých mu úředně nic není, slibuje, co nesplní, lže, když je potřeba – a vychází mu to. Dokud nenarazí na matoucí špionážní aktivity, které se váží ještě k době studené války... Wallander má navíc potíže nejen s případem, ale také sám se sebou. Co překročil šedesátku, má pocit, že se nachází na prahu senility. Zoufale se sice drží naděje, kterou pro něj zosobňuje nedávno narozená vnučka, ale zároveň ho stále víc dohání minulost. Do budoucnosti hledí s velkou nejistotou a zdá se nevyhnutelné, že se musí tváří v tvář utkat se svým nejvzpurnějším soupeřem: sám se sebou.

Henning Mankell vytvořil v komisaři Wallanderovi jednu z nejzajímavějších postav současného detektivního světa. Mankell dvakrát získal Cenu švédské akademie autorů detektivní literatury, za své knihy obdržel různá uznání ve Skandinávii, Evropě i Americe. Práva na poslední díl série o komisaři Wallanderovi se prodala do více než dvaadvaceti zemí.

Wallanderova chorobnost pomáhá učinit z Nepokojného muže úspěšnou a ojedinělou knihu. Ponouká ho znovu procházet staré záležitosti, rekapitulovat život. I čtenáři, kteří nečetli všechny předcházející knihy série, se o Wallanderovi dozvědí až až. Rodinní příslušníci, staré případy, ženy jeho života: to vše se v Nepokojném muži vrací a stává se Wallanderovou obsesí. A s tím, jak ožívá minulost, stává se přítomnost stále děsivější. – Janet Maslinová, The New York Times

Mankell i Larsson prodali po celém světě miliony knih. [...] Kdo z nich je lepší spisovatel? [...] Mankellovy knihy jsou vybranější chuti a jsou chytlavé jako sonáta pro cello. Mankellovo psaní je hlubší a hloubavější, spíš odmění soustředěné čtení. – Jonathan Shapiro, The Los Angeles Times

Henning Mankell

(nar. 1948) se narodil ve Stockholmu a vyrostl na různých místech ve Švédsku. Na začátku 90. let vytvořil postavu neohroženého inspektora Wallandera, o němž napsal deset románů (Vrazi bez tváře, Bílá lvice, Pátá žena atd.). Nepokojný muž je vyvrcholením série a zároveň samostatně fungujícím románem. Celá série se těší velké čtenářské oblibě po celé Evropě a obdržela mnoho žánrových cen. Mankell působí jako herec, divadelní režisér a manažer jak ve Švédsku, tak v Mosambiku, kde vede divadelní soubor Avenida a píše stranou evropského ruchu. Jak sám říká: žije jednou nohou ve sněhu, druhou v písku.

Jussi Adler-Olsen: Zabijáci

Pokračování úspěšného thrilleru Žena v kleci

Na severu Dánska dojde k brutální vraždě; oběťmi jsou bratr a sestra. Policejní vyšetřování naznačuje, že mezi podezřelými je skupinka žáků místní internátní školy, kterou navštěvují děti nejbohatších Dánů. Jeden z žáků se po letech k činu skutečně dozná, je odsouzen a případ se zdá být vyřešen. Uplyne ovšem pár let a složka s případem přistane na stole komisaře Carla Mørcka z oddělení Q, zabývajícího se odloženými případy zvláštní důležitosti. Zprvu má za to, že jde o nějaký omyl, ale brzy mu dojde, že něco je velmi, velmi špatně. Spolu se svým asistentem Asadem a novým členem oddělení, mladou prostořekou Rose, se pouštějí do pátrání, které je provede všemi patry společnosti: od toho největšího chudáka na hlavním nádraží až po muže na vrcholu. Lov začíná…

Adler-Olsen dokáže vymyslet chytrou zápletku a je také skvělým pozorovatelem lidí, míst a prostředí. – Thomas Harder, Politiken

Zabijáci jsou chytře vymyšlený kriminální román; elegantní jazyk fascinujícím způsobem zachycuje ďábelskost oděnou do školních uniforem a obklopenou luxusem nóbl paláců. – Fyens Stiftstidende

Jussi Adler-Olsen udá jasný směr a drží se ho po celou dobu až k báječnému a nezvykle násilnému zakončení. – Weekendavisen

Jussi Adler-Olsen

(nar. 1950 v Kodani) vystudoval politologii a filmovou vědu. Pracoval jako novinář, redaktor a nakladatel. Ve své tvorbě se zaměřuje na témata psychických poruch (jeho otec byl psychiatr) a mezinárodních konspirací. Svou literární kariéru zahájil bestsellerem Alfabethuset (1997), následovaly romány A děkovala bohům (2003) a Washingtonský dekret (2006). Poté se začal věnovat tématům spojeným s jeho rodným Dánskem. Kriminální série o kodaňském policejním oddělení Q dosud zahrnuje čtyři knihy: Žena v kleci (2007; česky Host 2011), Zabijáci (2008), Vzkaz v láhvi (2009) a Složka č. 64 (2010), díky nimž dosáhl mezinárodního věhlasu.

Åsa Larssonová: Temná stezka

Třetí díl detektivní série

Po svém posledním případu hledá Rebecka Martinssonová jen těžko cestu zpět k normálnímu životu. Klid nachází v Kurravaaře, rodné vesnici, kde se nastěhuje do domku po babičce. Z letargie ji vytrhne nabídka práce na státním zastupitelství v nedaleké Kiruně. Opravdu však Rebecka ožije teprve ve chvíli, kdy je na nedalekém zamrzlém jezeře nalezena mrtvá žena. Její tělo jeví známky mučení. Inspektorka Anna-Maria Mellaová ví, že se neobejde bez pomoci. Bude potřebovat dobrou právničku – a zná tu nejlepší...

Rebecka Martinssonová netuší, jak složitý případ má před sebou. Zavražděná žena zastávala klíčovou pozici v jedné mezinárodní těžební společnosti. Rebecka se záhy noří do spletitých záležitostí a intrik, v jejichž středu stojí majitel těžební společnosti, který měl s obětí rozporuplný vztah. Rebecka a Anna-Maria postupně pronikají do sítě tajemství, perverze a zločinu...

...a odkrývají temný příběh, v němž se kříží posedlost, ambice a zvrácená sexualita s osamělostí, nadějí a touhou. Mistrovsky odstupňované napětí dosahuje vrcholu v dramatickém rozuzlení, po němž nic nebude jako dřív.

Temná stezka je tak pestrá kniha, že se jen těžko shrnuje. Propracovaná zápletka přináší množství různorodých postav. Autorčin styl je však jasný a srozumitelný. [...] Temná stezka je skutečně vynikající kniha. – Maxine Clarková, Euro Crime

Åsa Larssonová dokáže stejně dobře napsat scénu, při které se tají dech, jako se dokáže vnořit do mysli svých postav. – Washington Post

Åsa Larssonová

(nar. 1966) pochází z Kiruny, malého městečka na severu Švédska. V současnosti žije se svými dvěma dětmi na jihu Švédska, v blízkosti zámku Gripsholmu. Než se začala věnovat psaní, pracovala jako daňová poradkyně. Její první kriminální román Sluneční bouře (2003; zfilmováno 2007; česky Host 2010) vzbudil ve Švédsku velký čtenářský zájem a Åsa Larssonová za něj získala ocenění za nejlepší kriminální prvotinu. Stejný ohlas měly i její další detektivní romány ze série, kterou spojuje postava Rebecky Martinssonové. Knihy Åsy Larssonové byly přeloženy do patnácti jazyků a za knihu Prolitá krev (2004; česky Host 2011) autorka obdržela Cenu za nejlepší švédský kriminální román.

Veit Heinichen: Klid mocných

Detektivní román z přístavního města Terst

Pochybné fondy, nepoctivé realitní dohody, psi s bojovým výcvikem a dost mrtvých těl na to, aby to jednoho vyděsilo: ne tak komisaře Protea Laurentiho. Pro něj to znamená hlavně hodně práce...

Jedné noci se komisař Laurenti vrací vlakem do Terstu z konference o bezpečnosti. Ve vlaku je zavražděn jistý Marzio Manfredo. Vyšetřování této vraždy znamená pro Laurentiho jen další starost, kterých má už tak nad hlavu. Musí hlavně zabezpečit oslavy rozšíření Schengenského prostoru. Ilegální skupina, nejspíše pravicově zaměřená, protestuje proti prodeji rozsáhlých pozemků na pobřeží Jaderského moře a hrozí smrtí jednomu z účastníků oslav, známému spekulantovi na mezinárodních trzích. Jeho syn Sedem se navíc zamiloval do Laurentiho asistentky Piny, která se tak nevědomky dostává přímo do středu velkého víru...

Šestý román Veita Heinichena rozkrývá zločinné praktiky v příhraniční oblasti blízko přístavního města Terst, kde autor žije. Do hry se dostávají spekulace s obrovskými sumami peněz a politické i sociální nepokoje v Evropě.

Heinichen si dokázal uvnitř žánru s velkou konkurencí vydobýt své místo na slunci. Jeho detektivní série získala řadu věrných čtenářů jak doma, tak v zahraničí.

Heinichen má talent vytvořit děj plný napětí a evokovat lokální kolorit Terstu, místa, kde se mísí řada kultur. Komisař Laurenti je sympatický tvrdohlavec, který si prostě nedá pokoj. – Der Spiegel

Zábava na vysoké úrovni. A to nejen díky skvěle vyvolanému napětí a zdařilému prolínání jednotlivých linií vyprávění. [...] Heinichen s umem psychoanalytika odhaluje společnost v Terstu jako prototyp panevropského města. – Michael Zimmermann, Badische Zeitung

Veit Heinichen

(nar. 1957) pochází z Německa. Pracoval jako knihkupec a zaměstnanec řady nakladatelství. V roce 1994 spoluzaložil nakladatelství Berlin Verlag, které vedl až do roku 1999. V roce 1980 poprvé navštívil Terst, který mu učaroval. Nyní tam žije a pracuje jako spisovatel a novinář. Jeho kriminální série, v tuto chvíli již sedmidílná, mu vynesla řadu ocenění a velký ohlas u čtenářů. Heinichenovy knihy byl přeloženy do řady jazyků.

Carin Bartosch Edströmová: Furioso

Příběh, ve kterém udává tón sexualita, zločin a Mozart

Ženské smyčcové kvarteto Furioso se připravuje na cestu na odlehlý švédský ostrov, kde má nahrávat nové album. Jejich šéfku Louise Armstahlovou však postihne náhlé zranění ruky, kvůli kterému nemůže hrát. Ve snaze zachránit projekt se rozhodne požádat dávného přítele, váženého houslistu Raoula Liebeskinda, který žije v New Yorku, aby zaujal její místo. Jenže Liebeskind má za sebou barvitou historii dostaveníček a vášnivých vztahů s ostatními členkami uskupení. V kvartetu to začne pořádně vřít ještě před jeho příjezdem.

Na ostrově daleko od civilizace oživnou staré lásky, viny, tajemství a touhy. Emoce se stupňují v dramatické crescendo. Když na scénu přichází policejní komisařka Ebba Schröderová, je jí jasné, že vyřešit případ vraždy, která se tu udála a v níž hrají roli odhalená tajemství, temné pohnutky a břemeno viny, nebude vůbec lehký úkol.

Furioso je moderní verze klasické detektivky, čtenář do poslední chvíle netuší, kdo je vrah. Členění románu, stejně jako charaktery postav, se inspiruje operou Don Giovanni. Hudba hraje v knize klíčovou roli, jejím prostřednictvím postavy vyjadřují a prožívají city. Edströmová namíchala ve svém debutu koktejl z vážné hudby, sexuálního napětí a zločinu.

Konečně! Klasická „whodunnit“ detektivka je zpátky. Furioso je ovšem neobvyklé tím, že je kriminální román, který se odehrává ve světě vážné hudby! – Kulturdelen

Bartosch Edströmová líčí bláznivou lásku a bouřlivé emoce, ale projevuje také zálibu v oblečení, vlajících kadeřích a stylu. – Smålandsposten

Carin Bartosch Edströmová píše svižně. Její vyprávění má tempo, autorka používá široký slovník. Postavy i prostředí líčí velmi dobře. Netrpělivě očekávám její další román, protože není mnoho debutantů, kteří vytvoří něco tak kvalitního. – DAST Magazine

Carin Bartosch Edströmová

(nar. 1965) vyrůstala v Římě a jihošvédském Lundu. Její psaní hluboce ovlivňuje láska k hudbě. Byla dirigentkou komorního orchestru, je hudební skladatelkou a zkušenou překladatelkou. Překládá italskou barokní operu a svou lásku z dětství – kačera Donalda. Furioso (2011) je její prozaický debut.

Virginie Despentesová: Dítě apokalypsy

Arabáči, zazobanci, katolíci…

Poněkud dezorientovaná Lucie asistuje při pátrání po zmizelé dospívající dívce. Vyšetřování vede záhadná osoba přezdívaná Hyena a Lucie je po watsonovském způsobu neustále fascinována a často také frustrována efektivitou a někdy až přílišnou přímočarostí, s jakou její kolegyně k případu přistupuje. Vyprávění v první osobě střídají kapitoly v er-formě pojednávající o dalších postavách: o pohřešované puberťačce Valentině, která „spala s každým, kdo se namanul – v domnění, že v posteli se člověk praxí zdokonaluje, stejně jako když cvičí na piáno“; o jejím otci spisovateli, který si napsal své vlastní heslo na Wikipedii; její krásné matce Vanesse, která vždy šla za svým cílem; nebo o „parádním“ arabském bratranci Jasínovi. Vyšetřovatelky se vydají do Barcelony, prožijí různá dobrodružství a setkají se s řadou roztodivných žen. V okamžiku, kdy už mají řešení na dosah, se však zápletka začne ubírat zcela nečekaným směrem.

Na první pohled Despentesová nešetří nikoho kolem sebe: arabáči, zazobanci, katolíci, machos a mnozí další – ti všichni od ní dostanou pěkně na frak. A přece! Kniha se vyznačuje neuvěřitelnou různorodostí pohledů, ve velkolepém divadle, které rozehrává, nepřijde nikdo zkrátka. Za ostrým úsudkem se skrývá podivuhodná něžnost a skutečné porozumění. Někdy se může stát, že i vitriol zapůsobí jako učiněný balzám… – L’Express

Despentesová píše živě, někdy až brutálně, a její styl je prostý všech zbytečných frází. Buduje příběh, který bychom snad mohli přirovnat k road movie – pokud by nás ovšem jeho narativní struktura a některé ze scén záměrně nemátly a nevzpíraly se jakémukoli jednoznačnému určení. – Evene

Virginie Despentesová

(nar. 1969) je francouzská spisovatelka a režisérka. Za svůj život vystřídala řadu povolání, byla mimo jiné uklízečkou, prostitutkou, prodavačkou, masérkou, novinářkou a filmovou kritičkou. Roku 1993 vydala svůj první román Ošoustej mě, který o sedm let později sama zfilmovala. Její třetí román Hezké věci (1998) byl oceněn literární cenou Prix de Flore a dočkal se rovněž filmového zpracování. Román Dítě apokalypsy z roku 2010 získal cenu Prix Trop Virilo a prestižní Prix Renaudot.

Gianrico Carofiglio: Nevědomý svědek

Právnický thriller z pera bývalého žalobce mafie

Na dně studny je nalezeno tělo devítiletého chlapce. Z krutého a naprosto nevysvětlitelného zločinu je po krátkém vyšetřování obviněn senegalský plážový prodejce Abdou Thiam, u něhož se najde chlapcova fotografie.

Vše vypadá jednoznačně.

Advokát Guido Guerrieri prožívá špatné období. Poté co ho opustila manželka, neví, co dál se životem. Přestěhuje se do domu, kde nikoho nezná, a utápí se v depresích. A právě on se má stát obhájcem obviněného Senegalce… Díky vášnivé obhajobě mladíka nachází novou chuť do života.

Bývalý žalobce Gianrico Carofiglio, který se angažoval v procesech s mafií, napsal na pozadí detailů z osobního života advokáta takzvaný právnický thriller. Není to však jen souboj argumentů, co tuhle knihu činí tak napínavou. Nevědomý svědek je zároveň obžalobou rasismu, demaskováním italského soudnictví a v neposlední řadě portrétem hluboce lidského hrdiny.

Román vyšel ve více než patnácti jazycích, původní italský vydavatel jej dosud musel dotisknout devětačtyřicetkrát.

Senzace. Guerrieri je báječně přesvědčivá postava; morous, který si ovšem uvědomuje absurditu svého skličujícího života, svou zranitelnost a cynismus ozdobený krajkou sebeironie. Právě věrohodnost prostředí a lidskost hlavní postavy z tohoto románu činí prvotřídní soudní drama. – The New York Times

Rozsypaný a depresivní Guido vezme zdánlivě beznadějný případ: senegalský plážový prodejce je obviněn z vraždy malého chlapce. Jen málokterý román zachycuje institucionální rasismus tak jemně a poutavě jako tento. – The Independent

Gianrico Carofiglio

(nar. 1961), soudce a senátor, debutoval právě románem Nevědomý svědek (2002), po kterém následovala jeho volná pokračování Naslepo (2003) a Odůvodněné pochybnosti (2006), jež později vyšly i souhrnně pod názvem Případy advokáta Guerrieriho (2007). V roce 2007 Carofiglio v nakladatelství Sellerio publikoval esej Umění pochybnosti, který prostřednictvím případů, jež autor zažil v profesní praxi, ilustruje moderní techniky soudní obhajoby. Jeho knihy jsou přeloženy do mnoha jazyků, příběhy advokáta Guerrieriho byly i zfilmovány. Celkově se v Itálii prodalo přes tři miliony výtisků jeho knih.

4. poezie

Radek Malý: Světloplaší

čtyřverší a jiné básně

Pátá sbírka olomouckého básníka, překladatele a autora knih pro děti Radka Malého (nar. 1977) je záměrným a riskantním vybočením z dosavadní linie autorovy tvorby. Nepřináší pokračování „kapesní apokalypsy“ předchozí sbírky Malá tma, ale intimní, místy až sentimentální výzvu k rozhovoru, aniž by se vytrácela břitkost, naléhavost a drásavost veršů. Snaha vystrčit růžky na světlo však – za cenu často nezodpověditelných otázek – vítězí. („na lávce přes potok právě se potkali / nerozum s neštěstím. chvíli se strkali / a pak se vsadili, kdo prý víc unese… / kdo koho shodí? a kdo komu vyhne se?) První oddíl sbírky tvoří cyklus sta čtyřverší. Druhý oddíl přináší básně ve volném, či přinejmenším rozvolněném verši, poloze pro autora netypické. Této části dominuje (nikoli samoúčelná) hra s jazykem, významy slov a událostí. „ve všem dám ti za pravdu / za tvoji pravdu dám ti, co budeš chtít slyšet / svoji si nechám v sáčku od svačiny / … / tam je mé zázimí / artéská studna, vod podzemních po dešti hukot / i strach z nich, i krev“

Milan Děžinský: Tajný život

Verše páté sbírky básníka a překladatele z angličtiny Milana Děžinského (nar. 1974) představují autora v čase, kdy „jest život náš v půli se svou poutí“. Děžinský si je dobře vědom toho, že schopnost psát zůstává sice nezbytným předpokladem tvorby, ale daleko podstatnější je pro básníka schopnost uvidět. K tomuto daru a jeho rozvíjení se po léta staví velmi odpovědně, navíc v čilé komunikaci s náročným kontextem anglo-americké poezie. Zřejmě i proto je Milan Děžinský jedním z mála českých básníků, kteří ve svém psaní dokáží myslet a zároveň se stále pohybovat na výsostném území poezie. Jeho Tajný život je silným souborem, sledem okamžiků znehybněných v prudkém světle náhlých a ne vždy radostných poznání. „Ta myšlenka, že nějaký tajný život opravdu existuje, / je notně děsivá. Stíny by se oblékly na noc / a vyrazily do deště. Zatímco spáči zažívají sen, / vykradou se k lampám pod kabáty úplně nahé. / Snad ale je to součástí plánu – / všechny ty zastírací manévry, povinnosti, omámení a sex, / neboť tajný život se může odehrávat i za bodajícího světla...“

5. odborná literatura

Tajemství dívky s dračím tetováním

Fascinující příběhy za knihami Stiega Larssona

Proč je postava Lisbeth Salanderové tak výjimečná a každý si ji zapamatuje? Co na smrti Stiega Larssona jsou jen spekulace a co skutečnost? Jaké změny se dějí v překladech Larssonových knih po jeho smrti a proč? Jak měla vypadat čtvrtá kniha série? Dochovaly se nějaké poznámky k tomu, kam se měla celá série, původně plánovaná jako desetidílná, vlastně ubírat? Měli jsme se potkat s Lisbethiným dvojčetem Camillou? Poskytla Lisbeth novou definici feminismu? Jak dopadnou boje mezi Larssonovými dědici? A kdo patří mezi nejslibnější pokračovatele tohoto významného spisovatele?

To všechno a mnohem víc řeší kniha trojice autorů, kteří se rozhodli, že zmapují svět Stiega Larssona tak jako nikdo předtím. Dan Burstein, Arne de Keijzer a John-Henri Holmberg shromáždili množství pronikavých komentářů a podnětných rozhovorů, které odhalují, kolik toho knihy Stiega Larssona mají společného s jeho vlastním životem. Jeden z autorů, John-Henri Holmberg, byl po několik desetiletí Stiegovým přítelem. Díky tomu se o autorovi knih, které dobyly svět, dozvídáme víc, než jsme kdy mohli doufat.

Navzdory všem obranným mechanismům poučeného čtenáře a kritika mě síla příběhů Stiega Larssona strhla silou uragánu. Strávil jsem několik týdnů čtením trilogie Milénium, které mě naplnilo až dětskou radostí a horečným vzrušením podobným tomu, jaké zažívají chlapci při hltání Dumasových příběhů o mušketýrech nebo románů Charlese Dickense a Victora Huga. Stejně jako oni jsem byl při každém otočení stránky napjatý a říkal jsem si: „Co se asi stane dál?“ Zároveň mě přitom svíralo mučivé tušení, že se příběh s každou další stránkou chýlí ke konci. – Mario Vargas Llosa

Dan Burstein a Arne de Keijzer

Jsou autoři a editoři knižní série „Tajemství“, kterou v roce 2004 zahájilo vydání celosvětového bestselleru Tajemství Da Vinciho kódu a vyšla v ní právě i kniha o trilogii Milénium Stiega Larssona. Dan Burstein je podnikatel a novinář, autor třinácti knih a nositel několika ocenění. Arne de Keijzer je novinář a komentátor, mimo jiné působí i jako obchodní konzultant.

John-Henri Holmberg

je redaktor, překladatel a autor non-fiction literatury. Stiega Larssona poznal v roce 1972 a stali se přáteli. Před smrtí se mu Larsson svěřil s některými detaily týkajícími se pokračování Milénia.

Michel Onfray: Soumrak modly

Kým byl Sigmund Freud?

Freudismus a psychoanalýza se zakládají na celé řadě legend.

Freud byl vědec. Špatně: postupoval spíš jako conquistador. Nepodřizoval se žádným zákonům a své tužby vydával za skutečnost.

Freud léčil psychoanalýzou. Špatně: léčil kokainem, elektroterapií, balneoterapií, hypnózou, přikládáním rukou nebo pomocí monstrózního přístroje zvaného psychrofor.

Freud uzdravoval. Špatně: vědomě falšoval výsledky a neúspěchy psychoanalýzy zastíral, protože pohovka léčí jen potud, pokud funguje placebo efekt.

Freud byl sexuální osvoboditel. Špatně: jeho dílo legitimizuje asketismus, falokratickou misogynii a homofobii.

Freud byl politický liberál. Špatně: ukazuje se, že byl stejně jako mnozí jeho současníci stoupencem fašistického césarismu.

Sigmund Freud, vídeňský šaman, předražený léčitel a postmoderní čaroděj, vytvořil magický systém, v němž se jeho slovo stalo zákonem. Opovrhoval filozofy, ale ve skutečnosti byl jedním z nich. Byl to subjektivní autor stavějící na literární psychologii.

Tato kniha demaskuje psychoanalýzu i osobnost jejího tvůrce. Léčebná metoda, která hluboce ovlivnila intelektuální dějiny dvacátého století, vychází z jejího rozboru jako pouhá kolektivní halucinace.

Onfray zabil Freuda. – Libération

Ta kniha musela vyjít. Bylo načase vyjmout Freuda z legendy a předat ho historii. – Le Point

Sigmund Freud svým pacientům radil, aby psali psychobiografie. Onfray ho vzal za slovo a napsal jeho vlastní. – Livres Hebdo

Michel Onfray

(nar. 1959) působil dvacet let jako profesor filozofie. Od roku 2002 vede Lidovou univerzitu v Caen, kterou sám založil. Je autorem téměř padesáti knih, jež vyšly ve více než pětadvaceti jazycích. Velkého ohlasu se dočkala jeho poslední kniha Traktát o ateologii