Období fin de sičcle je jedním ze základních zdrojů různých podob evropského modernismu a Pierre Lou˙s jedním z jeho reprezentativních představitelů. 100 let od prvního francouzského vydání (1898), 85 let od Hillarovy divadelní inscenace na Vinohradech (Žena a tatrman, 1912), 75 od prvního českého knižního vydání (Žena a tahací panák, 1922) a 20 let od premiéry slavného filmu Louise Buńuela (Tajemný předmět touhy, 1977) se k našemu čtenáři konečně dostává moderní čtivý překlad snad nejúspěšnější Lou˙sovy knížky. Ta, jak je vidět i z předchozího výčtu, neztratila nic ze svého půvabu, stejně jako její hrdinka. Máme tu zdařilý příklad dekadentní a sentimentální (a také řádně cynické) prózy se silně estetizující tendencí dodat všemu ráz artistní zjemnělosti, která kontrastuje s materiálem příběhu: ten je především o lásce a žárlivosti, s nemalou dávkou erotiky a nezbytně zištným sexus necans. Dominuje mu barevná španělská scenerie, do něhož je umístěn, a kruté rozmary hrdinky, která je modernisticky pojatou dědičkou Manon Lescaut či ženského Des Esseintese (Huysmansovo Naruby, 1884), skutečnou „vládkyní loutek“.
Úryvek
„Gallego,“ řekl jsem, „zaveď mě nahoru.“
Zavrtěla hlavou.
Znovu jsem jí řekl:
„Nikdo se nedoví, žes mi to řekla ty. Pospěš si… Pochop, je to moje novia… Mám právo za ní jít… Veď mě…“
A vtiskl jsem jí do ruky zlaťák.
Za chvíli jsem už byl sám na balkonu vnitřního dvora a oknem jsem, pane, sledoval pekelný výjev.
Byl to druhý taneční sál, menší, jasně osvětlený, s pódiem a dvěma kytaristy. A uprostřed Conchita, nahá, se třemi jinými dívkami tančila vášnivou jotu před očima dvou Angličanů, kteří seděli v pozadí mísnosti. Řekl jsem nahá, ale ona byla více než nahá. Měla na sobě černé punčochy, dlouhé jako punčochy tanečního trikotu, sahaly jí až nad stehna a na nohách měla střevíce, které hlasitě klapaly o podlahu. Neodvažoval jsem se tanec přerušit. Bál jsem se, že bych ji zabil.“
| Počet stran | 130 |
| ISBN | 80-86055-20-5 |
Autor knihy
Další ze série
Celá série
Mohlo by se vám líbit
