Tajná kronika Rychlých šípů

Jsou to povídky sympaticky krátké, ale taky sympaticky přemýšlivé. Kučeru provokuje otázka, která v naší epoše informací a dezinformací napadá myslícího člověka přinejmenším několikrát denně: „Nebylo náhodou všechno úplně jinak, než jak to známe z dějin, z literatury, z médií?" To je spolehlivý startér jeho fantazie. S mytickými a historickými postavami rozehrává ironicko-poetickou partii, aby nám se vší možnou přesvědčivostí předvedl, co všecko se může přihodit počestnému pražskému měšťanu Matěji Broučkovi, když zabloudí do žhavé přítomnosti, jak dopadl nejmoudřejší z filozofů Sokrates poté, co byl po smrti přijat mezi olympské bohy, jak se stalo, že zemánek Alonzo Quijano mužně vykročil po cestě bláznovství, která z něj učinila důmyslného rytíře dona Quijota de la Mancha, proč se Mona Lisa, půvabná žena obchodníka del Gioconda, portrétovaná samotným Leonardem da Vinci, usmívá oním záhadným úsměvem, kterak se Mauglí, dítě džungle, stal stoupencem pokroku, anebo co s ušlechtilým bratrstvem Rychlých šípů provedlo proklatě bouřlivé dospívání... Hrome, vždyť ony jsou to apokryfy! Málem zapomenutý žánr přece jen v Čechách nevymřel s Čapkem. Kučerovy apokryfy jsou nejen stručně a chytře vymyšlené, ale také suverénně napsané. Prozaik, který si v textu jen tak pro radost střihne hříčku „Jsi tak hladká / jako had Ká", dobře ví, jak zacházet s mateřštinou - klobouk dolů...
– z doslovu Jiřího Žáčka