(1877 Sobotka – 1952 Praha), básník, prozaik a dramatik. Šrámkovo dětství a mládí je spjato nejen s rodnou Sobotkou, ale i se Zbirohem, Pískem, Roudnicí nad Labem, Českými Budějovicemi či Německým Brodem. Dobrovolná vojenská služba v rakouském Freistadtu byla Šrámkovi za trest o rok prodloužena. V Praze poté zanechal studia práv a věnoval se pouze literatuře a publicistice. V letech 1903–1906 se připojil k anarchistické skupině S. K. Neumanna, psal pro Nový kult, Káchovu Práci či Vohryzkovu Omladinu. Aktivně se účastnil politických protestů proti monarchii a militarismu, kvůli čemuž byl opakovaně vězněn. Během první světové války prošel boji na haličské, italské a rumunské frontě. Po návratu do Prahy přispíval do Neumannova Června, krátce se sblížil i s Čapkovými pátečníky, ale raději žil v ústraní a tvořil mimo umělecké skupiny. V polovině třicátých let se prakticky odmlčel a na protest proti nacistické okupaci přestal úplně vycházet z bytu. Pochován je na soboteckém hřbitově, o němž napsal jednu z nejkrásnějších básní (viz s. 407–414). Každé léto se na jeho počest pořádá festival českého jazyka, řeči a literatury Šrámkova Sobotka.
