Prodromus Moravographiae, to jest Předchůdce Moravopisu

(1629 Počátky — 1680 Praha), katolický kněz a historiograf. Vzdělání nabyl u jezuitů, roku 1653 přijal kněžství a následujících třináct let strávil v severovýchodních Čechách — děkanoval v Kostelci nad Orlicí a v Litomyšli, byl jmenován biskupským vikářem a vyznamenán erbem (zlatou kotvou v modrém poli). V té době si také zvolil svůj „mluvící“ přídomek „z Čechorodu“. A jeho církevní kariéra dál úspěšně vrcholila: v roce vydání Prodromu byl jmenován kanovníkem kapitul v Litoměřicích a na Vyšehradě a roku 1666 kanovníkem kapituly svatého Víta, kde rozvíjel své duchovní, organizační i vědecké schopnosti postupně ve funkcích kazatele, scholastika, děkana, oficiála či generálního vikáře. Pokračoval ve vydávání svých latinských spisů, studoval archivní prameny, pořádal sbírky relikvií, korespondoval s mnoha intelektuály, založil štědré fundace. Zároveň působil jako revizitační komisař, císařský rada, palatin a titulární biskup. Zemřel při morové epidemii, když odmítl opustit pražskou katedrálu, a je v ní také pochován. Pešinovo jméno ve zdobené kartuši čteme na fasádě budovy Národního muzea v Praze mezi jmény dvaasedmdesáti velikánů české historie.