(1931—1970) byl významný český básník, fejetonista a literární kritik, jehož dětství bylo poznamenáno tragickým osudem jeho otce (popraven nacisty za spolupráci s odbojovou skupinou Silver, která se zúčastnila atentátu na Heydricha) a následně i nevyhovujícím kádrovým profilem (sociálně-demokratická rodina). V šedesátých letech Pištora pracoval v administrativě Svazu spisovatelů, patřil do okruhu zakladatelů časopisu Tvář, jejímž byl redaktorem. Vydal sbírky Hodiny v řece (1961), Země přibližných (1965) a Mezery v paměti (1984; verše z pozůstalosti z let 1966–1970). Nastupující normalizace, existenční tíseň i osobní problémy vedly k jeho dobrovolnému a předčasnému odchodu v září roku 1970.
Debakl mého života je jen součást děsivého mravního debaklu této společnosti. Zničili jsme v srdci generací poslední trosky cti. Neumím se tu pohybovat. Děsím se samoty, protože je to samota nevykoupená, samota přikázaná, nikoli samota-dar: samota smrt.
Jiří Pištora, září 1970
Víme: zač nám stojí umřít, je právě to, zač stojí žít. Jiří Pištora stál před možností otevřít se znovu životu, věděl, nebo přinejmenším tušil, že dílo, které mu vyrůstá v tomto vyvátém čase, jehož dusno cítil o jeden lidský rozměr osobněji, je poezie, k níž jako v soustředných kruzích dosud směřoval; přesto odešel s vírou, že nejkrásnější básně jsou ty smyšlené.
Jiří Gruša
