Nezval, Seifert a ti druzí…

Necenzurovaný slovník českých spisovatelů

Rok vydání: 1999

Vyberte variantu

152 Kč

Doporučená cena

179 Kč

Není skladem

Přidat do seznamu Hlídací pes

Spisovatel, literární publicista a překladatel Vlastimil Maršíček (*1923) téměř dvacet let pracoval jako tajemník v sekretariátu (přednormalizačního) Svazu čs. spisovatelů. Je tedy — jak to při jednom rozhovoru s ním vyjádřil Vladimír Holan — „velký pamětník, i hrozných dob“. V každém případě měl Maršíček skvělou příležitost být nablízku mnoha spisovatelům, domácím i zahraničním a nahlížet jim do tvůrčí dílny i do jejich soukromé kuchyně, o čemž vydává svědectví. Torzo vzpomínek, které nyní vycházejí pod názvem Nezval, Seifert a ti druzí s podtitulem Necenzurovaný slovník českých spisovatelů bylo již před časem publikováno v Literárních novinách. Konkrétně „heslo“ Vítězslav Nezval vzbudilo malou senzaci. Vzpomínkové stati však Maršíček věnoval prakticky všem významným spisovatelům (Holan, Skácel, Kainar, Seifert, Aškenázy, Pujmanová, Pištora, Mikulášek ad.), ale i později neblaze proslulým postavám literárního dění jako byl např. Jan Pilař. Hesla slovníku si nekladou za úkol jednotlivce hodnotit. Nejsou bio- ani bibliografickými soupiskami. Maršíček svěžím a poutavým stylem vylíčil řadu epizod i spletitých historií, anekdotických, ale často i velmi bolestných. Nevyhýbal se ani zmínkám o lidských poklescích osobností, jejichž osudy jsme doposud znali jen v čítankově uhlazené podobě.

Jedná se o čtení, které si nežádá žádné reklamní přívlastky a doporučení, neboť každého milovníka literatury zaujme už ze své podstaty. Knihu doprovází unikátní fotografická příloha.

„Vlastimil Maršíček je v tomto vyprávění pouze postavou, která dění zpovzdáli sleduje, je „poslední mohykán z aparátnické svazové řady“. Nikoli ale toho špatného, prolhaného a zlého svazu normalizačního, ale toho dobrého, který spravedlivě rozděloval prémie, zájezdy, odměny, ceny a rekreace, nechal navštěvovat nemocné, královsky hostil, ale i důstojně se loučil s těmi, kteří odešli, a byl po všech stránkách tou nejlidumilnější organizací, jaká se kdy vyskytla pod československým nebem v letech 1952-1970.“
– Jiří Olič

„Pamětník Maršíček oblibuje drby, historky a víno, ženy, zpěv. Extajemníkovo stylisticky lehké pero svede zábavně vylíčit flámy, zážitky z cest, poziční boje ve spisovatelském svazu, nakladatelskou praxi komunistického Československa, výstižně charakterizuje povahové rysy aktéru. Rozkošnický tón však končí tam, kde skončila i Maršíčkova tajemnická kariéra – pro ty, kteří se angažovali v novém, normalizačním spisovatelském svazu vzniklém po roce 1970, má jen tvrdá slova a vesměs i pohrdání. To je pochopitelné a v pořádku. Ale Maršíček důsledně nereflektuje – pouze s bonvivánskou bezbolestností párkrát glosuje – absurdita svazové mašinérie před normalizací. Dobříšský zámek, služební auta, zahraniční cesty, sladký život privilegovaných, z nichž mnozí pak neunesli ztrátu těchto prebend, to byl jeden pól i té maršíčkovské epochy. A druhým pólem svazové (potažmo celospolečenské) absurdity vždy byli autoři uvězněni, nevydávaní, stojící zcela na okraji. S tímto vědomím je nutné publikaci Nezval, Seifert a ti druzí... číst.“
– Josef Chuchma

„Podstatnější je však ještě něco jiného. Tato kniha tím, že popisuje detaily, drobnosti a okolnosti dějů, bezděčně rozkrývá fungování celého toho monstra, které bylo jen kamufláží, nástrojem moci a Státní bezpečnosti. Dokládá propracovanost a systematičnost aktivit režimu vůči lidem, kteří nebyli určeni k fyzické likvidaci a kteří se měli stát činiteli v megalomanském a hrůzném plánu bolševizace kultury. Svaz byl svět pro sebe, co bylo mimo svaz, neexistovalo a muselo zaniknout. Maršíčkovo vyprávění je přece jen svědectvím: hovoří o naprosté izolaci lidí, na kterou rádi přistoupili nebo museli přistoupit. Byla to izolace fyzická i mentální, vraždící i sebevražedná. Tato kniha je jejím dokladem.“
– Igor Fic

„Kdyby Maršíček neudělal víc, než že zachytil některé výroky, stojí jeho kniha za čtení. Koriguje mimoděk například ustálenou už fámu o vztahu Jana Pilaře a Jaroslava Seiferta: Když Maršíček v prosinci 1985 přinesl Seifertovi svůj překlad Martiho vydaný Odeonem v nákladu 1000 kusů, Seifert podotkl, že to mělo vyjít v Klubu přátel poezie aspoň v pěti tisících výtisků, a řekl: „Měl jsi mi říct, zatelefonoval bych Pilařovi.“ Vida, život byl mnohem pestřejší, než se nejnovějšímu černobílému podání zdá. Kde je tomu Maršíčkova kniha otevřena, působí nejpřesvědčivěji.“
– Milan Blahynka

Vlastimil Maršíček (1923) – spisovatel, literární publicista, překladatel. Jako dlouholetý tajemník sekretariátu Svazu československých spisovatelů (1956-1970) měl skvělou příležitost být nablízku mnoha autorům a nahlížet do jejich tvůrčí dílny i do soukromí. Torzo těchto vzpomínek („heslo“ Nezval) vzbudilo před časem při otištění v Literárních novinách malou senzaci.