Naše těla, jejich bojiště

Budíček pro nás všechny. Příběhy těchto žen vás rozpláčou i rozzuří.
— Amal Clooneyová, právnička a spisovatelka 

Stačí navštívit slavné umělecké galerie nebo si prolistovat klasiku a hned vidíme, že znásilňování ve válkách není nic nového. Úplně první dějepisné dílo západní historie, které napsal Herodotos, začíná řadou únosů žen — nejprve jsou to Féničané, potom Řekové, pak Trojané unesou Helenu a odstartují tak řeckou invazi do Asie a perskou odplatu. „Je zřejmé, že by ty ženy nikdo neunesl, pakliže by si to samy nepřály,“ píše Herodotos a ukazuje, jak budou muži psát dějiny. V Homérově Iliadě slibuje Agamemnon Achillovi hojnost žen, jestliže dobude Troju: „…jestli nám jednou bohové dopřejí zbořit i Troju, to veliké město… Z Trojanek ať si sám též vybere dvacet žen.“ Nepřátelství mezi oběma muži je nakonec způsobeno tím, že se Agamemnon musí vzdát ženy, kterou si vybral jako „trofej“, a snaží se uchvátit tu Achillovu. 

Znásilňování a plenění bylo součástí odměny pro neplacené rekruty a zároveň to byl trest a ponížení, jimiž dobyvatel potvrdil své vítězství. Římané tomu říkali Vae victis: „Běda poraženým.“ 

Nedělo se tak jen ve starověku. Když budeme následovat staré Řeky, Peršany a Římany, Alexandra Velikého a stopu světlovlasých, modrookých dětí, jež se vine Střední Asií, až po „utěšitelky“ vojáků japonské armády a masové znásilňování německých žen Rudou armádou za druhé světové války, jasně uvidíme, že se ženy odjakživa počítaly mezi válečnou kořist.
— ukázka z knihy