V této knize nám známý a ceněný překladatel z románských jazyků Lumír Čivrný nabízí zajímavý pohled na dějiny a vývoj francouzského sonetu. Ve dvou oddílech, v nichž první přináší básně ladění milostného až galantního a druhý je spíše průhledem do „věcí veřejných“, můžeme za překladatelova citlivého vedení sledovat, jak se s touto královskou básnickou formou vyrovnávají v průběhu staletí ti největší a nejuznávanější mistři francouzského jazyka, jako jsou Piere de Ronsard, Etienne Jodelle, Charles Baudelaire, Paul Verlaine, Stéphane Mallarmé či Paul Valéry. Lumír Čivrný nenechává hovořit jen samotné sonety, své hluboké vědomosti získané za léta překladatelské praxe vtělil do poučného a poutavě napsaného eseje Sen o sonetu, který uvádíme jako doslov a v němž autor vypráví příběh této básnické formy od jejího pravděpodobného vzniku ve středověké Itálii přes první překlady do francouzštiny až po současnost. Kniha, která se vám právě dostává do rukou, bude jistě zdrojem celé řady nových informací i nevšedního estetického zážitku pro mnohé milovníky francouzského básnictví i poezie a literatury vůbec.

„Lumír Čivrný,jemuž přísluší chvála za to, že uvedl do češtiny Federica Garcíu Lorcu a jiné španělské básníky, tentokrát propátral francouzskou bibliotéku a v širokém záběru představuje autory a mistry sonetu v běhu staletí – od ročníku narození 1945 (Clément Marot) až k roku1915 (Robert Mallet). Nabízí tak příležitost sledovat proměny tohoto královského útvaru v čase a rozčleněním do dvou oddílů postihuje i proměny instrumentace od ladění truvérského, galantního k bytostněji milostnému či naopak „veřejnému“ a satirickému. Neopominul snad žádné z velkých jmen (Ronsard, Baudelaire, Verlaine, Rimbaud, Mallarmé), ale přináší i objevy – pro mne například Louisu Labé (1526-1566), která dokazuje, že sonet není jen pánská hra. Sonet jako citová depeše, telegrafické poslání, jako „nádherný katalyzátor lyrické emoce“ svým formálním ustrojením nabízejícím tezi, antitezi a případné rozhřešení čili pointu, je vhodná lyrická zbraň k milostným přestřelkám i satirickým duelům, což dokládá i fakt, že se drží na básnickém trhu už sedm století. Design se mění, nádoba zůstává. A stejně tak Baudelairovo poznání, že metrické zákony poezie nejsou libovolnými tyraniemi, nýbrž „organismy ducha“, které nejenže nebrání originalitě v sebeuskutečnění, ale dokonce jí napomáhají, aby vyzrála.“
– Pavel Šrut