Manitoba

Poezie Davida Vody je jako spirála. Napíná se, smršťuje, roste. Od konkrétních věcí, zaznamenaných situací, od hmotného k duchovnímu a zpět. Lze jí propadnout jako papírovým dnem. Vidět ji v barevných kostkách poskládaných na holé zemi. Slyšet ji v altu hortenzií. Dotýkat se jí, když kráčíš po dně vrásky kolem milovaných úst. „Manitoba“ je v řeči kmene Krí místo, kde se prérie úží, aby duch prošel uchem jehly. Mezi životem a smrtí je trhlina, předkové přicházejí, aby pojedli z našich talířů, a mizejí syti našimi úlitbami. Kosmem zní jazyk jako chůze, láme bochníky sněhu, drtí skořápky popelavých vajec. Do úžiny ducha lze vstoupit odkudkoli, stačí položit klepadla na své spánky.