Krevel

„Přesnost se ovšem zdá být u všech básní Krevelu tou nejnápadnější vlastností. Je to přesnost a dotaženost holanovského typu, o tom nepochybuji. Také ustrojování některých metafor je z rodokmenu holanovské poetiky: 

“Zahřmění tramvaje/ pozřené na lačný žaludek deště.“ 

Nebo: „Dítě se pořád snaží přijímat bílou/ i ve tmě/ pase hrbátka.“ 

Či: „Kraj na řitích spí.“ 

Of course, při debatě o tom, co ještě je a co už není „holanovské“, by její případní účastníci různě povstávali a opět zarovnaně usedali, je-li však Vladimír Holan jakýmsi symbolem básnické úplnosti, má být nežádoucí následovat jej v tomto urputnictví? 

A také příběhů je v Krevelu dost a dost. Netýká se to jen básní Paštířskej vrah a Sklep, které jsou rozvrženy jako vyložená vyprávění. Polozamlžené či pietně probouzené události a „rozespalé tragédie“ nacházíme i jinde skoro pokaždé. Vzhledem k tomu, že jsou „pěstovány“ na živné půdě citlivého vládnutí slovy, dávají silnou poezii, jakou dnes můžeme číst jen u málokoho. 

Co je ale ještě více rozhodující: citlivost a vnímavost odvozovaná od srdce a nikoliv z pouhého nadání pro uhrančivou básnivost nápadného kupříkladu u takového Jaromíra Typlta.“
– Petr Hrbáč