Jezdci pod slunečníkem
Detektivní román jednoho z největších talentů mezi současnými prozaiky. V prvním plánu se tu setkáváme s příběhem veskrze detektivním, jehož děj je umístěn do Španělska, kde trojice vyšetřovatelů pátrá po nájemném vrahovi. Postup vyšetřování se prolíná s osobním příběhem vraha. Pojítkem mezi nimi je pak vášeň ženy jednoho z detektivů v řešení hlavolamů puzzle, které navrhuje právě vrah. Na pozadí vytváření a řešení hlavolamů se pak rozkrývá i psychologie jednotlivých postav. Červenou nití, která se vine příběhem ve vyšším významovém plánu, je však meteorologie. Počasí tu má mimořádný význam pro řešení případu. Především jeho nevyzpytatelnost a neovlivnitelnost, a vztaženost k nebi, se stává i poukazem k transcendentalitě. Ba přímo jejím šifrovaným (viz hlavolamy) projevem. O tom svědčí i četné aluze a přímé citace z Janovy Apokalypsy, kde se dění na nebi, i v konkrétním smyslu meteorologických jevů, stává průvodním jevem osudových zjevení. Zpětně je pak možné jej chápat i jako obraz duševních hnutí románových postav. Ocenit je třeba i Ludvův suverénní způsob zacházení s jazykem, který dokáže čtenáře maximálně vtáhnout do děje příběhu.
„Od prvních stránek knihy známe vraha. A také jeho rodiče a vývoj od dětství. Známe rovněž detektivy a máme představu o jejich schopnostech. Ale vraždy mají svůj čas a také puzzle, které jsou klíček k vrahovi, jsou časově náročným hlavolamem. Problémem romanopisce je, jak udržet v napětí čtenáře, který „ví“; jak skloubit svět logiky a rozumu s čistou iracionalitou a dovést dílo do konce. Ale v tom má autor jasno – a je to on, kdo promlouvá slovy hlavního hrdiny? „Odhalování tajemství bylo víc vzrušující než tajemství samo.“ Architektura a jazyk, stavebná dokonalost a lehkost jsou hlavními klady tohoto díla, které možná není klasickým thrillerem, ale zato řádným románem.“
– Jiří Olič
„Dobrovolně osamocený hrdina žije na opuštěném severském ostrově, nikam nejezdí, komunikuje výhradně přes počítačovou síť, kde také čerpá informace o svých obětech. Existenciální typ „citlivého“ člověka není rozhodně nesympatický. Už svou já-zpovědí a reflexí skutečnosti četně své práce. V mnohém je naopak modernímu člověku srozumitelný, stejně jako v detektivkách oblíbený policajt s „průserovou“ minulostí Luca, jehož Pianura k případu povolá. O jaké že jde stíny z minula? Luca dotáhl spravedlnost svých případů do konce – zachoval se tak, jak vykřikuje jeho papoušek: „Zabíjej, Luco, zabíjej!“ – „Zákon je hovno!“ hlásá papouch jinde. A jeho pán, protipól Benoův: „Oběti nájemných vrahů první velikosti jsou větší zmetci než ti, kdo je zabíjejí.“ Dostáváme se tak k tezím, a je jedno, zda pravdivým či ne, které postavy naplňují. Doslova a do písmene. Svět je stále rychlejší a rychlejší, agresivita větší a větší, dostupnost zbraní vysoká…“
– Filip Tomáš
„Pro mě je důležitá ale ještě jiná otázka: Přečetl jsem postmoderní thriller, anebo klasickou detektivku? Ani teď nevím. Dokonce je možné i to, že na tom vůbec nezáleží. Každopádně jde o velmi slušně napsanou a, jak by řekl dělník pera, čtivou knihu. Než zároveň i poněkud chladně zkonstruovanou.“
– Emil Hakl
| Počet stran | 264 |
| ISBN | 80-86055-82-5 |
Autor knihy
Mohlo by se vám líbit
