Dům na Pineapple Street

Jacksonová píše obratně… Vtipy o boháčích, pronikavé postřehy a zábavné historky udržují román ve svižném tempu.
— Kirkus 

Jenny Jacksonová napsala nádherný, napínavý, přesně odpozorovaný román o jedné společenské třídě, penězích a lásce. Na témata typická pro Henryho Jamese a Jane Austenovou autorka nahlíží svěžím pohledem a vypráví o nich současným hlasem.
— Nick Hornby, spisovatel 

V Sashině domě se nacházela místnost, která představovala bránu do jiné dimenze, a ta dimenze byla rok 1997. Sasha tam objevila modrý plastový iMac ve tvaru vejce, lyžařskou bundu se sbírkou skipasů z tvrdého papíru, stále ještě připevněných k zipu, hromádku zmačkaných letenek a vzadu v jednom šuplíku schovanou šlukovku i se starým žlutým zapalovačem. Kdykoli se Sasha zmínila manželovi, že by vážně ráda strčila všechno to středoškolské haraburdí jeho sestry někam do krabice, obrátil oči v sloup a řekl jí, že má být trpělivá. „Ona si pro to přijde, až bude mít čas.“ Ale Sasha o tom dost pochybovala a připadalo jí zvláštní bydlet v domě, kde je jeden pokoj uzavřený jako nějaká zakonzervovaná svatyně pohřešovaného dítěte. 

Když měla Sasha dobrý den, dokázala uznat, jaké má neuvěřitelné štěstí, že v tomhle domě žije. Byla to čtyřpatrová budova v Brooklynu, obrovský palác s vápencovou fasádou, do něhož by se jeden z těch dvoupokojových bytečků, kde Sasha bydlívala dřív, vešel klidně desetkrát. Ale když měla špatný den, připadala si, že žije v jakési časové schránce; v domě, kde vyrůstal její manžel a nikdy se z něj vlastně neodstěhoval, plném jeho vzpomínek, příběhů z dětství, a především všudypřítomných krámů jeho rodiny.
— ukázka z knihy