Dům mezi větrem a řekou

Úryvek 

Tak tedy zase doma, řekl jsem si, ačkoliv štít našeho domu byl v dálce ještě zamžený, štít domu, který prý už puká, a nezbývá mnoho času, než se do něho s hrozivým hřmotem zahryznou buldozery a bude po něm. Ale i tak se mi přece jen konečně dýchalo líp a ani jsem si už nevyčítal, že jsem se na cestu do Jaktaře vydal za takových podivných okolností. 

Můj bože, teprve teď jsem si uvědomil, že právě touhle silnicí jsem šel naposled před více než třiceti léty, byl právě takový prosluněný, vlídný zářijový den jako dnes, jenomže bylo časněji po poledni a my s otcem spěchali do Vlkova k panu Vránovi, který nám ve svém bytě spravoval zuby. A právě v zátočině u téhle košaté lípy, kde jsem se teď zastavil, mi tenkrát tatínek najednou stiskl ruku ve své dlani víc než obvykle, pohlédl mi láskyplně do očí a řekl pak to, co se sice stejně nesplnilo, ale co zato zřejmě nesl můj tatínek nejhlouběji ve svém srdci. 

Lípa, u které mi to řekl, byla samozřejmě menší, i když se mi zdá, že některé stromy zůstávají navěky stejné, ale to je tím, že já sám byl tehdy příliš malý a že jsem tedy vzhlížel ke všemu, co přesahovalo mou míru, s uctivě zatajeným dechem, ať to byly stromy, řeka, chalupy nebo sám tatínek, jemuž tehdy vlastně nebylo o mnoho víc let, než je nyní mně. Koneckonců není se o co přít, neboť stejně každý platíme za sladké mámení času svým způsobem, a to se týká i téhle staré silnice: světu dosloužila, a proto je teď do půle zarostlá řídkou trávou, zatímco do Jaktaře vede asfaltka úplně nová, rovná jak pravítko, tamhle sto metrů odtud. 

Tehdy před více než třiceti léty kráčel tedy vedle mne tatínek svým drobným jakoby netrpělivým krokem, který snad původně ani nepatřil k jeho postavě, ale spíš on sám, můj tatínek, se stal postupně jeho obětí, neboť jako venkovský listonoš musel 

neustále spěchat, v nohou uloženo celé své upajdané živobytí, celou tíhu svého povolání, zvlášť když měla být zachována dobrá pověst jaktařského poštovního úřadu, či přesněji když měl být také on, tatínek, zachován službě, která byla sice skromně placená, ale zato jistá, když už pominu to krátké záhadné období, 

kdy svlékl uniformu a chodil kočírovat do zámku. Ale to je jiná kapitola. 

Věroslav Mertl se narodil v Chřášťanech u Týna nad Vltavou, žije v českých Budějovicích. Prozaik a esejista, vydal několik románů (některé byly přeloženy do němčiny a polštiny), knihy povídek. esejů a básní, publikuje v nocinách, časopisech a rozhlasu.