Motto:
Nejdříve si ulomím rohy přestanu bučet
a možná že vám i něco hezkého zazpívám…
- Karel Šebek
Karel Šebek (synovec spisovatele Jaroslava Havlíčka, bratranec Zbyňka Havlíčka) se narodil 3. 4. 1941 rodině Štětkových. U Štětků nebývala ideální domácnost („Fotr tak nadával matce do kurev, že jsem si vzal v půl třetí ráno žiletku a podříz jsem si krk,“ zpovídal se později), raději prožíval dětství v Jilemnici u babičky. Již v pubertě píše své první literární pokusy. Po jeho maturitě na jedenáctiletce dává otec Štětka kvůli posměchu přejmenovat celou rodinu na Šebkovy.
Karel, nyní již Šebek, absolvuje sanitářský kurs a nastupuje na místo v psychiatrické léčebně v Dobřanech u Plzně, kde jako klinický psycholog pracuje jeho bratranec Havlíček. Fantazie duševně nemocných inspiruje oba básníky – Zbyněk zjistí, že poezie má blízko ke schizofrenii, Karel vyzkouší i opačnou cestu. Propadá kouzlu farmakologie, zkouší na sobě účinky nejrůznějších léků a drog, pokouší se o sebevraždu, ve stejném stavu je internován jako pacient. V ošetřovateli je latentně přítomen pacient, v léčbě zkáza.
Po propuštění ze zaměstnání vystřídá Karel Šebek řadu zaměstnání – v lese, na stavbě mládeže, na poště, knihkupectví, kotelně, automobilce apod. Prostřednictvím Zbyňka Havlíčka se seznamuje se Surrealistickou skupinou. V polovině 60. let přesídluje opět do ústavu pro choromyslné a opět za Zbyňkem a v rámci terapie experimentují s LSD.
Po smrti bratrance (1969) přerůstá Karlův život v úzkostnou toxickou psychózu. Znamená to pro něj sérii pobytů v blázinci, neúspěšných pokusů o sebevraždu a horečnatého psaní a rozesílání textů. Naposledy viděn byl v polovině devadesátých let, kdy záhadně zmizel z psychiatrické léčebny.
Myslím, že v doslovu nebylo třeba zdůrazňovat Šebkovu návaznost na skupinu 42, protože vazba na každodenní svět je českému poválečnému surrealismu, který se vzdal utopie, vlastní jako ryba v zobáku říčního orla. Šebek je důvěrně obeznámen s ulicemi měst, ve kterých klopýtá se svými taškami nabitými stovkami listů jeho básní a léků, časopisů na koláže a vyklepaných cigaret: zná dobře haly vlakových a autobusových nádraží i ledové haly léčeben i zakouřené haly bufetů a lokálů. V podivných sklech jeho podivných brýlí se mu realita hal i měst přetváří v nadrealitu. Může si tu ověřit svoji zkušenost z lysergovky, že „úzkost je rozkoš“. Z těch ulic i hal léčeben a nádraží pramení jeho černý a bílý humor, jazyková komika, o které kdysi psychoanalytik Brouk napsal, že „vyvěrá z lidských běd a strastí“.
- Pavel Řezníček
| Počet stran | 156 |
| ISBN | 80-902127-4-3 |
Autor knihy
Další z edice
Celá edice
Mohlo by se vám líbit
