Citoskelety

Marek Toman (1967 v Praze) v letech 1992 - 1997 pracoval v literární redakci Českého rozhlasu. Od roku 1997 je zaměstnanec Ministerstva zahraničí ČR, od roku 2000 působí na velvyslanectví v estonském Tallinnu. 

Na sklonku loňského roku vydal Marek Toman svou třetí sbírku poezie. Citoskelety jsou lyrickou reflexí básníka, knihou hledání hodnot v době, kdy skutečnost je tak často vydávána prázdnotě. V básníkově logice je touto prázdnotou ztráta možnosti mezilidské komunikace, devalvace jazyka na proud zautomatizovaných výrazů, omezení jeho funkce na holou sdělnost. Sbírka má pomoci překlenout tuto nejistotu, rozbít prokletí dneška, kdy všichni „mluvíme stejně nesrozumitelně“. 

Již dříve se Toman představil jako autor pátrající po co největší intenzitě prožitku. Jeho poezie ani nyní nepostrádá schopnost inspirovat se soukromými událostmi i věcmi obecně lidskými, neopakovatelností okamžiku i tím, co trvá. Básník je fascinován rozmanitostí života, chce objevovat nové dimenze bytí v jejich plnosti a autentičnosti. Velmi nejistá hranice mezi konkrétním a abstraktním upozorňuje na osobitou životní filozofii. Vědomí nebezpečí odcizení nutí Tomana o to usilovněji chránit vlastní identitu. 

Ústřední kategorií Tomanovy poezie je čas. Čas je nepřítelem, je to klam „chrstnoucí hrst soli do očí“. I když ve sbírce dochází k prolínání různých časoprostorů, akcentovanou vrstvou zůstává minulost. Básník konfrontuje dětství s přítomností, někdejší život v Praze se současným pobytem v estonském Tallinnu. Vše, co se jevilo jako neměnné, je znovu časem poměřováno, relativnost hodnotového řádu se stává zdrojem pocitu nejistoty a skepse. Čas nemilosrdně přetavuje mládí v dospělost a nevázanost někdejších let nahrazuje povinností. Básníkova snaha „znovu po letech … sevřít to co bylo“ je více přáním než reálnou možností a spíše signalizuje přítomnost nostalgie v jednotlivých textech. Protiváhou těchto „ztrát“ se pozvolna stávají nové jistoty: rodinný život a intimita domova. 

Tomanovy návraty v sobě ukrývají ještě jeden důležitý moment a tím jsou připomínky absurdity totalitní moci. Básník ví, že tvář lidského bytí byla v minulosti nejednou deformována a ani plynoucí čas nedokázal všechny jizvy odstranit. Je proto znepokojen jakýmkoliv projevem nesvobody, uniformity a manipulace. Setkání s pozůstatky tohoto marasmu ho nutí konfrontovat reálné vztahy a osudy s vlastní zkušeností. Toman však nezůstává pouze u vzpomínky, snaží se naopak vtáhnout reflexi do přítomnosti, hledá příčiny neutěšeného údělu „tehdy“ a „teď“, ptá se po lidech, které znal. Naléhavá otázka „jak asi žije (žijeme)“ jakoby prostupovala v různých obměnách celou sbírkou. 

Kompozičně je kniha rozdělena do tří oddílů. V prvních dvou je oproti předchozí sbírce výpovědní subjekt výrazně upozaděn, stejně tak je oslabena i senzitivita básnického pohledu. Vše je až příliš neosobní, Tomanovo „my“ působí dojmem chladné konstrukce či konstatování, které zaujme pouze básníkovou schopností poukázat na základní jevy a procesy života. Jistá proměna přichází v druhé polovině knihy, zejména pak v její závěrečné (třetí) části. V básních se zvýrazňuje jejich intimní rozměr, objevují se fragmenty rozhovorů, posiluje se reflexivní složka. O slovo se hlásí také epický prvek, který je v Tomanově tvorbě přítomen povětšinou v pozici drobných útržků dřívějších událostí vsunutých do lyrického textu. 

Z obrazu se básník snaží vytěžit maximum. Od daného tématu neodbíhá, variuje ho, chce donutit verš, aby pronikl pod povrch smysly vnímaných jevů, k jejich podstatě. Vzniká tak místy až litanicky instrumentovaná poezie pátrající po metafyzickém prazákladu bytí. Složitost života evokuje významová zauzlenost a drsná obraznost. Autor se snaží odbourat nános konvencí. Jeho civilní výraz je ozvláštňován řadou netradičních slovních spojení a neologismů. Na principu spojování nespojitelného je vybudován i nejvýraznější komponent básníkovy poetiky – metafora. Její překvapivost je dána prolnutím několika příkře odlišných představových rovin. Rozpor mezi logikou obrazu a logikou zobrazované skutečnosti se výrazně podílí na zvýšení sugestivnosti básnické výpovědi. 

Tomana láká konfrontace či záměna slov foneticky blízkých a z ní se nabízející hra s významy. Četné slovní hříčky otvírají nové možnosti pro autorovu dikci a zároveň posilují sémantiku textu. Na druhé straně se čtenář může právem ptát, zda záplava přirovnání, enumerací, paralelismů i zmíněných kalambúrů Tomanově poezii skutečně prospívá, zda se nejedná více o verbální ekvilibristiku, zda autor nečerpá až příliš z osvědčeného jazykového rekvizitáře a vlastně tak nerezignuje na vertikální rozměr své tvorby. 

Mění se i formální stránka básníkovy výpovědi. Prozaizovaný volný verš se sporadickým výskytem rýmu směřuje k výraznému, někdy až aforisticky odlehčenému zakončení. Jazyk sbírky osciluje mezi póly vulgarismu a poetismu, nevyhýbá se provokujícím výrazům ani ostrým střetům myšlenkového a citového světa. Oproti předchozí sbírce Toman často upouští od strofického členění, nechce zbytečně narušovat strukturu textu, je si vědom skutečnosti, že množství samostatných záběrů již beztak nejednou proměnilo celek básně v obrazovou tříšť. 

Jak uvádí vstupní citát, citoskelety „mají možnost zprostředkovávat dorozumívání mezi jednotlivými buněčnými složkami“. Je otázkou, zda také Tomanova nová kniha má možnost výrazněji oslovit, zda komunikace mezi autorem a čtenářem bude úspěšná. Jistě od ní není možno očekávat obdobu zklidněného světa Jedné kabiny pro dva osudy. Krajiny Tomanovy poezie jsou hrubší, bez pevnějších kontur, na druhé straně ovšem výrazně civilnější a zbavené patosu. Nicméně ono „pročištění“ předchozí sbírky nyní až příliš chybí.
– Miroslav Chocholatý