Černý beran

„Zdroj trýznivosti Černého berana je tedy „osvědčený“ – pnutí mezi pomíjivostí a jejím popřením, kterého ovšem dosáhneme tím, že tuto pozemskou časnost zcela přijmeme. Balabánova variace na staré téma však není vytržena ze současných souvislostí, je v dobrém slova smyslu aktualitou, zvídavým aktem, který artikuluje pocity a stavy části nynější mladší střední generace, možná nejen jí. Jan Balabán stvrdil svůj talent mířit na podstatné a vyhnout se při tom banálnímu bolestínství. Je to prozaik, s nímž je třeba vážně počítat.“
– Josef Chuchma 

„Zdá se, že autor vidí dvojí cestu – cestu lásky zmáhající špínu světa a cestu víry nabízející útěchu před smrtelným strachem. Skepse však nedovoluje dohlédnout cíle: „Oba konce jsou slepé… jistotu víry jsme někde potratili… Spíš jen tak čekáme, jako to dopadne, odhodláni zachovat se aspoň slušně.“ Balabán svým postavám nic neulehčuje, nedovoluje jim nacházet východisko z krize v iluzorních řešeních existenciálních úzkostí a starostí. Jeho člověk spíš chce hledět jako ten černý beran osudu do tváře, vědom si údělu, jaký je mu souzen. Není to ani vzpoura, ani rezignace, jen vědomí, že je nutno dojít až na konec a „zachovat se slušně“. Tím, jak autor dokázal své sdělení vtělit do stylového tvaru díla, dosvědčuje, že v něm zraje prozaik, o němž ještě uslyšíme.“
– Aleš Haman 

„Jak důležité je pro Balabána obrazné vyjadřování, lze přiblížit demonstrováním vazeb názvu a výpovědi samé: černý beran stojící mimo stádo ovcí, k němuž se blíží muži s vražednými nástroji, se v textu pouze mihne a jeho role bytosti, která na sebe vzala viny ostatních, aby posléze byla obětována, vystoupí teprve na pozadí smrti filantropa Bogomila, který jako řidič sanitky zachránil mnoho životů, aniž by se sám v potřebné chvíli dočkal pomoci.“
– Lubomír Machala