Vychází Sebevraždy panen držitele Pulitzerovy ceny Jeffreyho Eugenidese

Po světových bestsellerech Hermafrodit (2002, česky BB art 2009) a Hra o manželství (2011, česky Host 2012) se čeští čtenáři mohou těšit i na Eugenidesův debutový román z roku 1993, který byl již přeložen do více než třiceti jazyků a prodalo se ho přes milion výtisků.

Ohlasy

Vše je popsáno tónem, který je zároveň smutný i veselý. Eugenidesova sebejistá kombinace upřímné nostalgie – život na předměstí je málokdy připomínán s takovou láskou – a černého humoru z knihy dělá fascinující čtení. — Independent

Sebevraždy panen, střídavě lyrické a hrozivé, zuřivé a smutné, pronikají do našich myslí jako malá, ale mocná opera v nečekané podobě románu. — The New York Times

Jeden z nejlepších románů za mnoho let – Kdo chytá v žitě pro dnešní dobu. — Observer

Jeden z nejlepších románů, které jsem za mnoho let přečetl… Obsahuje nádhernou směs zábavy, nostalgie a smutku. — John Banville, spisovatel

(…) tato elegická oslava krásy, filozofického přijetí, mladistvé touhy a věčné lítosti zůstává jedním z nejlepších literárních debutů vůbec. **— Irish Times **

Jeffrey Eugenides v rozhovoru Jamese Gibbonse

Jeffrey Eugenides se narodil v Detroitu v roce 1960 a zažil tak poslední roky slávy města jakožto srdce amerického automobilového průmyslu. Jeho první dva romány, Sebevraždy panen a Hermafrodit jsou zasazeny právě do Detroitu a přilehlého předměstí Grosse Pointe, kde strávil většinu svého mládí. Tato dvě prostředí – kdysi hrdé, nyní zmírající město, a jeho bohaté předměstí, samostatné, a přece neoddělitelně propojené s městem – jsou v obou knihách vykreslena stejně živě jako postavy. Sebevraždy panen se odehrávají v Grosse Pointe („náš výběžek země, obklopený vodou, pojmenovali francouzští objevitelé „Tlustý hrot““). Příběh o pěti sestrách a jejich strašlivých smrtích je vyprávěn kolektivním hlasem jejich možných budoucích nápadníků, nyní sice starších, ale stále sebevraždami dívek pronásledovaných.

Sebevraždy panen jsou tak živé a snové, že působí jako jakási báseň v próze. Uvědomoval jste si během psaní updikeovsko-cheeverovskou tradici předměstské beletrie? Ani ne. Byl jsem si vědom toho, že by se o předměstí nemělo psát, že to je nějakým způsobem nedůstojné, že to není dostatečně závažný námět. A tak jsem o tom dlouho nepsal. Ale jakmile jsem jednou začal, uvědomil jsem si, že je to tam naprosto stejně zajímavé jako kdekoli jinde. Předtím, než jsem napsal Sebevraždy panen, jsem psal roky. Ale Sebevraždy panen byly kupodivu prvním dílem, které jsem zasadil do svého rodného města, třebaže jsem ho nepojmenoval.

Když jsem začínal, měl jsem jako mnoho mladých spisovatelů jen matnou představu o svém „materiálu“. Psal jsem o lidech a místech, které byly výrazně odděleny od těch, co jsem znal. Potom, když jsem se snažil psát o svém vlastním já, výsledky rozhodně nebyly poučné, a to z jednoduchého důvodu – nerozuměl jsem příliš sám sobě. Jakmile jsem začal psát Sebevraždy panen, najednou jsem si uvědomil, že vím hodně, ani ne tak moc o svých vlastních duševních pochodech, ale o městě, ve kterém jsem vyrostl. Věděl jsem všechno o lidech, kteří žili na naší staré ulici. Pamatoval jsem si jejich výstřelky a rodinné historky, fámy a drby, vzpomněl jsem si na počasí, místní legendy, rasovou nesnášenlivost, flóru a faunu. Přestal jsem se stydět za to, že pocházím z předměstí na středozápadě. Zacházel jsem s ním jako s mým vlastním „mýtickým královstvím“ Yoknapatawpha a poprvé jsem vytvořil něco, co zaujalo dospělé čtenáře.

Předměstí má být bezpečné, klidné místo, a přesto samozřejmě některé základní lidské popudy, a hlavně neovladatelná pubertální energie, působí opačným směrem. Sebevraždy panen tímto napětím dostávají svůj tvar. Dané prostředí způsobuje zvláštní druh touhy a nevyhnutelně i zklamání s ní související. Sebevraždy panen jsou také o městě. Jsou o Detroitu, nepřímým, ale podstatným způsobem. Až po letech, co jsem knihu napsal, jsem tomu porozuměl. Když jsem se narodil, Detroit bylo čtvrté největší město v zemi. Měl více než milion obyvatel. Ale lidé už začínali utíkat a v roce 1967, kdy vypukly nepokoje, tak už se pramínek změnil v povodně. Celé mé dětství rovná se zánik Detroitu. Vyrůstal jsem dívaje se na to, jak se domy a budovy rozpadají a mizí. To dodalo mému chápání světa silně elegický aspekt – přímou zkušenost s křehkostí a pomíjivostí hmotného světa.

A to je to, o čem jsem ve skutečnosti psal. Představil jsem si rodinu sebevražedných sester, pět krátkých životů a umístil jsem je do atmosféry ruin a chátrání – zanikající automobilové továrny, umírající jilmy, ale původ toho všeho, duševně i emocionálně, měl co dělat s pomíjivostí všeho, co jsem znal jako dítě.

Vždycky jste plánoval, že budete vyprávět Sebevraždy panen v první osobě množného čísla? Ano, začal jsem psát jako „my“. V jedné z prvních verzí první kapitoly jeden z chlapců mluvil za ostatní. Donald Antrim to četl a dal mi velmi užitečný návrh. Řekl: „Proč máš po všech těch „my“ tohle jedno „já“? To rozhodně není zapotřebí.“ A měl pravdu. Celé to bylo v první osobě množného čísla, s jednou nebo dvěma výjimkami. Měl jsem tam ten plurál, ale úplně jsem mu nevěřil. A Don mi dodal potřebnou důvěru…

Pokud by někdo byl puntičkář, mohl by se snažit zjistit, který z chlapců vypráví, ale to by se mu nepodařilo. A to dělá ze Sebevražd panen váš „nejexperimentálnější“ román. James Wood ve své knize How Fiction Works (Jak funguje beletrie) píše, „Dům beletrie má hodně oken, ale jen dvoje nebo troje dveře. Můžu vyprávět příběh ve třetí nebo v první osobě a možná ještě ve druhé osobě jednotného čísla nebo v první osobě množného, ačkoliv úspěšné příklady posledních dvou jmenovaných jsou opravdu vzácné.“ Opravdu jsou vzácné a Sebevraždy panen jsou považovány za experimentální jen kvůli tomu. První osoba množného čísla byla opravdu málo častá, když jsem ji tehdy v roce 1993 použil. Věděl jsem jen o dvou příkladech jejího užití – Faulknerova Růže pro Emilii a Podzim patriarchy Gabriela Garcíi Márqueze. Poslední dobou ji spisovatelé často používají, tak jak jsem ji použil já, v románech o dětství a dospívání.

Vypravěčský hlas vám dovolí říct věci, které byste jinak vyslovit nemohli. To vás osvobodí z vězení vašeho ega a limitů obvyklého myšlení. Jedna z největších záhad psaní beletrie, a jedna z největších radostí, je objev hlasu, který otevírá kanál do neosobního, ale konkrétního poznání.

Píšete s vědomím svého publika? Nebo je to spíše, jak řekla Gertrude Steinová, že píšete pro sebe a pro cizince? Říkám svým studentům, že když píšete, měli byste předstírat, že píšete nejlepší dopis, jaký jste kdy napsali tomu nejchytřejšímu příteli, co máte. Tímto způsobem nikdy nebudete přizpůsobovat své psaní těm méně chápavým. Nebudete muset vysvětlovat věci, které vysvětlení nepotřebují. Volíte důvěrný přístup a přirozenou zkratku, což je dobře, protože čtenáři jsou chytří a nechtějí, abyste se k nim nikterak snižoval.

Myslím na konkrétního čtenáře. Jde mi o toho jednoho čtenáře. Ne o „publikum“. Ne o „čtenářstvo“. Jen o toho konkrétního čtenáře. Ta jediná osoba, sama v místnosti, o jejíž čas žádám. Chci, aby mé knihy za ten čas s nimi strávený čtenáři stály. A proto knihy, které jsem napsal, ale které toto kritérium nesplňovaly, nevydávám, a proto nevydávám knihy, dokud nejsou opravdu hotové. Romány, které mám rád, jsou romány, pro které žiji. Díky nim se cítím chytřejší, plný života, citlivější ke světu. Doufám, že svými vlastními knihami předám ten stejný zážitek, a to nejlépe jak umím.

James Gibbons, The Paris Review, redakčně kráceno Zdroj: http://www.theparisreview.org/interviews/6117/the-art-of-fiction-no-215-jeffrey-eugenides