Petře Klabouchové vyšel román Duch Pankráce: „Copak je možné se v pekle, v očekávání vlastní popravy zamilovat? Při pročítání jejich dopisů, jednom po druhém, jsem pomalu začínala chápat…“
Výtečná vypravěčka Petra Klabouchová, jejíž romány mají sílu drtivého dopadu, vydala novou knihu. V Duchovi Pankráce, který vznikl podle skutečných motáků, dává hlas statečným, kteří přišli za druhé světové války o životy v pankrácké sekyrárně, dále hrdinům, kteří odsouzeným pomáhali, a vznáší hlasitou obžalobu proti bezcitným katům. Zároveň vyzdvihuje neobyčejně silný příběh lásky, která celou tu temnotu prosvětluje. Lásky Romea a Julie z Pankráce. A kdo autorku zná, tak tuší, že navzdory těžkému příběhu je v knize místo i na černočerný humor (humorná linka se do rozhovoru nevešla, čeká tak na objevení čtenářem).
V Duchovi Pankráce se vracíš do prostředí románu U severní zdi — do pankrácké věznice. Zatímco děj předchozí knihy se odehrával v 50. letech, novinku jsi zasadila do období druhé světové. Na webu Hosta stojí, že se v knize vracíš k příběhům, které se do románu U severní zdi nevešly. Vím, že jsi schopná psát několik knih najednou, tak si říkám, jestli jsi nepsala obě knihy paralelně, když ti ty příběhy zrovna kolovaly v žilách?**
Paralelně teď píšu tři knížky, úplně bych to ale v zájmu zachování psychické rovnováhy nedoporučila. Duch Pankráce se rodil jinak. Při redakčních pracích na knize U severní zdi jsme se v Hostu snažili dostat do příběhu taky nějaké pozitivní postavy. Jenže když jsem chtěla vycházet ze skutečnosti, nebyl to snadný úkol. Každý pozitivní hrdina, kterého jsem objevila, končil v těch 50. letech v pankrácké věznici hodně špatně. Takhle jsem se v pátrání dostala proti toku času až do období německé okupace a úplně náhodou narazila na osudy dvou zamilovaných vězňů na Pankráci, odsouzených na smrt. Do knížky U severní zdi se nakonec nedostali. Nehodili se kvůli jinému časovému období, a ještě dneska si pamatuju, jak mi z Hosta napsali, že je to příliš zženštilé. Což mě na smrt urazilo. Já přece píšu ty nejdrsnější knížky z nejdrsnějších…
A to my víme a takovou Klabouchovou máme rádi! Co se dělo s těmi dvěma dál?
Osud téhle zapovězené lásky putoval do šuplíku a čekal tam na svou chvíli. Ta přišla s loňským létem, kdy na mou hlavu každoročně dopadá prokletí v podobě letní romantické povídky pro jeden nejmenovaný ženský časopis. Nejsem velký romantik, spíš tragik. A tak jsem navrhla příběh téhle lásky rozdělené mřížemi a gilotinou. Neprošlo mi to, čemuž se asi nelze divit, není to čtení pod slunečník, ale přesvědčili mě, že tohle je téma na samostatný román.
My se k oněm zamilovaným ještě vrátíme, ale teď bych se zastavila u prostředí — Duch Pankráce se z velké části odehrává v celách smrti, kde vězni čekali na to, až se objeví na popravčím seznamu, a v přilehlé sekyrárně, kde pak umírali pod gilotinou. Po válce vznikl na místě sekyrárny památník, kam člověk může zavítat v rámci pietních akcí. Byla ses tam podívat?
Byla jsem tam na jedné vzpomínkové akci v rámci oslav konce války. To je období, kdy jsou tyto prostory, stále ještě součást plně funkční věznice, přístupny veřejnosti. Jinak je velmi těžké se tam dostat. A vlastně to asi ani nedoporučuju, pokud nejste silné povahy. Dost často se tam návštěvníci cítí špatně. Malá místnost okachličkovaná do bíla, gilotina, háky s autentickými provazy, na kterých umírali lidé, hadice na splachování krve, rakve a u kanálku do podlahy zažrané stružky krvavých pramínků, co už nikdo nedokázal smýt. Prostě profesionální jatka na lidi a člověk nemusí být až tak přecitlivělý, aby tam na něj všechno to utrpení dolehlo plnou vahou. Sekyrárna i rakvárna zůstaly zachovány v původní podobě, cely a chodba se dočkaly v průběhu času některých změn, věznilo se tu i za komunismu. Právě těhotné ženy v 50. letech byly údajně často zavřeny v bývalých celách smrti. Takže tam mi pomáhaly obarvit černobílé fotografie do správných odstínů skutečné motáky zde vězněných.
A právě z těchto motáků — té nejtajnější pošty na světě, jak v románu stojí — jsi vyčetla všechny ty tíživé příběhy, které se dochovaly díky člověku, který dal i název této knize. Jak jsi na Ducha Pankráce přišla?
Duch Pankráce byl pro mnohé z vězňů skutečný poslední přítel, bez tváře a beze jména. Pod touto přezdívkou, která kryla jeho pravou identitu, pomáhal přežít i zemřít. Ve skutečnosti Karel Rameš se dostal na Pankrác za protektorátu za hospodářský delikt, ale tady se z něj stal nefalšovaný hrdina. Po celé ty roky spolu s tajnou sítí spolupracovníků z řad vězňů i bachařů, za obrovských ztrát na životech, organizoval předávání jídla i tajných dopisů, spojoval odsouzené na smrt s jejich rodinami tam venku. Podařilo se mu přepsat a pro budoucí generace zachovat tisíce tajných motáků psaných v celách smrti, třeba jen několik minut před popravou. Včetně fotografií všech oficiálně popravených v sekyrárně. Po válce šest tisíc z nich vydal v knize Žaluji — Pankrácká kalvárie. S tím, abychom nikdy nezapomněli. A tam jsem Ducha Pankráce a všechny ostatní hrdiny knihy objevila i já. Když jsem pátrala po osudech „mých“ dvou zamilovaných, narazila jsem na jejich skutečné dopisy a ty mě dovedly rovnou k Ramešově knize.
Zakládají se všechny příběhy, které v knize vyprávíš, na skutečnosti, nebo sis z různých důvodů potřebovala skutečnost dotvořit?
Tahle kniha je jiná než mé předchozí, kam jsem se vždycky snažila zasadit detektivku, thriller, horor. Tady nebyla, bohužel, potřeba žádná fantazie. Všechny postavy a události jsou inspirovány skutečnými osudy, nic jsem si nevymyslela. Jen občas spojím příběhy dvou, tří postav do jedné, protože v románové formě nemůžu čtenáře zahltit desítkami postav. Změním jméno, datum, aby to do příběhu snadněji zapadlo.
Předpokládám, že jsi přečetla mnohem více příběhů, než se jich do knihy nakonec vešlo. Podle čeho jsi vybírala ty, kterým dáš prostor?
To je právě ono. Pročítám 6000 motáků, jsou to hrozně silná slova, myšlenky, sny, intimní poslední vzkazy psané bez obalu pár chvil před smrtí. Poznávám ty lidi tak, jak v životě málokoho můžete poznat. Najednou jsou z nich mí „přátelé“, a tak nějak od začátku tuším, koho chci do knihy dostat. Jakou myšlenku, jaký střípek vzpomínek. To, co mi zanechá jizvy na duši, zůstane v paměti. Někdy velká gesta, jindy drobnosti, co ale nejdou z hlavy. Máte třeba příběh mladičké dívky, která zde prožívá svou první lásku — k německému bachaři. A osud druhé, které po popravě do rakve jeden z jejích katů hodí kvítek růžičky. V knize není prostor pro dvě postavy, ale ta růže tam prostě musí být, takže ji přiřadím k té první dívce. Skutečně se to stalo, přesně tak, jak píšu, jen ne té stejné osobě.
Pojďme si tedy představit ty dva zamilované, které jsi zmínila na začátku. Co jsi cítila, když jsi narazila při rešerších na milostný příběh Anny a Roberta, kteří si ve věznici začnou dopisovat, aniž by se dřív potkali?
Nejdřív mi to přišlo divné, těžko uvěřitelné. Copak je možné se v pekle, v očekávání vlastní popravy zamilovat? Při pročítání jejich dopisů, jednom po druhém, jsem ale pomalu začínala chápat. Jejich příběh mě spolknul. Tady nešlo o nějakou romantickou lásku, ale o neskutečnou odvahu a sílu lidskosti. Anna, pravým jménem Marianne Golz, a Robert — Richard Mácha. Ona — krásná, moudrá, odvážná, před válkou operetní zpěvačka na nejznámějších pódiích Evropy, skončila v cele smrti za to, že pomáhala přes své kontakty pronásledovaným prchnout z protektorátu. On — statečný, vzdělaný, prý velký snílek a vlastenec, junácký vedoucí, co ukrýval někoho, kdo byl v hledáčku gestapa. Zbraně, uprchlíci — trest smrti. Oba dva čekali na vykonání rozsudku na Pankráci několik dlouhých měsíců, Richard více než rok, přitom každé další ráno mohlo být tím posledním. Není těžké si představit tu psychickou trýzeň, když za zdí slyšíte den po dni padat ostří gilotiny a vidíte odcházet na smrt přátele. Přes tajné motáky se mezi nimi zrodilo cosi jako platonická láska, čisté lidské přátelství, které jim dodávalo sílu. To oni vás budou knihou spolu s Duchem Pankráce provádět, ona ženskými celami, on těmi mužskými. Stejně jako provedli mě.
