Jan Mukařovský
(11.11. 1891 Písek — 8. 2. 1975 Praha) vystudoval na Karlově univerzitě češtinu a francouzštinu a jako žák O. Zicha estetiku. Pak působil jako profesor na středních školách v Plzni a v Praze, postupně se sníženým úvazkem až s úplnou dovolenou na vědeckou práci. Po doktorátu (Příspěvek k estetice českého verše, 1923) a habilitaci (Máchův Máj. Estetická studie, 1929) v Praze se stal docentem bratislavské univerzity; r. 1934 byl zde jmenován profesorem. Zároveň přednášel i na pražské fakultě, kde se stal mimořádným profesorem r. 1937. Jako člen Pražského lingvistického kroužku se v řadě prací zásadního významu podílel na konstituci pražské strukturalistické školy v oblasti estetiky a teorie literatury. Své hlavní práce - s výjimkou samostatně vydané knihy Estetická funkce, norma a hodnota jako sociální fakty, 1936 - shrnul do dvojsvazkových Kapitol z české poetiky (1941, 2. vyd. ve třech svazcích 1948). Jako řádný profesor a později i rektor KU se po únoru podílel na socialistické přestavbě vysokých škol. Zastával též vysoké funkce v prosovětském mírovém hnutí. Počátkem 50. let se dokonce vzdal svých vědeckých názorů. Přesto jako ředitel Ústavu pro českou literaturu ČSAV vytvořil prostředí náročnější literárněvědné práce. Tím, a především zveřejněním svých dosud neznámých vrcholných teoretických prací (Studie z estetiky, 1966 a Cestami poetiky a estetiky, 1971), napomohl renesanci strukturalismu v letech šedesátých. Za první nesmělé náznaky obnovy teoretického myšlení byl kritizován zastánci dogmatického marxismu; r. 1962 ho vedení KSČ zbavilo funkce ředitele ústavu. Až do pozdního stáří stál v čele teoretického kroužku Literárněvědné společnosti, který se po normalizačním usměrnění vědy stal základem nelegálních seminářů?, jež pokračovaly v práci v tradicích pražské školy.
