Žena a loutka

Období fin de sičcle je jedním ze základních zdrojů různých podob evropského modernismu a Pierre Lou˙s jedním z jeho reprezentativních představitelů. 100 let od prvního francouzského vydání (1898), 85 let od Hillarovy divadelní inscenace na Vinohradech (Žena a tatrman, 1912), 75 od prvního českého knižního vydání (Žena a tahací panák, 1922) a 20 let od premiéry slavného filmu Louise Buńuela (Tajemný předmět touhy, 1977) se k našemu čtenáři konečně dostává moderní čtivý překlad snad nejúspěšnější Lou˙sovy knížky. Ta, jak je vidět i z předchozího výčtu, neztratila nic ze svého půvabu, stejně jako její hrdinka. Máme tu zdařilý příklad dekadentní a sentimentální (a také řádně cynické) prózy se silně estetizující tendencí dodat všemu ráz artistní zjemnělosti, která kontrastuje s materiálem příběhu: ten je především o lásce a žárlivosti, s nemalou dávkou erotiky a nezbytně zištným sexus necans. Dominuje mu barevná španělská scenerie, do něhož je umístěn, a kruté rozmary hrdinky, která je modernisticky pojatou dědičkou Manon Lescaut či ženského Des Esseintese (Huysmansovo Naruby, 1884), skutečnou „vládkyní loutek“.