Troud

Hana Fousková patří k osobnostem, pro které platí označení „outsider", a to ve smyslu osudovém i ve smyslu vlastní volby. Považuje se především za malířku. Její práce však nemá přímou souvislost se soudobým výtvarným uměním. Je to osamocený projev podložený bezvýhradným osobním nasazením, který jako by vznikal „na konci světa a mimo čas". Výtvarnou scénu dokonce po přestěhování do rodného Podještědí na konci sedmdesátých let, přestala sledovat úplně. Ztratila tak spojení s bývalými přáteli z výtvarnických a undergroundových kruhů, a vstoupila do naprosté samoty a vytrženosti, krutě násobené duševní nemocí, bídou a jinými ranami osudu z nichž nejtěžší byla smrt dítěte. Všechno toto se zrcadlí i v textech, které sporadicky vznikaly už v šedesátých letech ale především v poslední dekádě (právě z nich je převážně sestaven náš výbor, který edičně připravili Vladimír Justl a Viola Fischerová). Je to zpřítomnění naprosto jedinečného světa osobnosti, která vzdoruje - nemoci, osudu, sama sobě. Toulá se se psem po horách a svou samotu obydluje řečí poezie. Fantaskní, trýznivé, jurodivé i něžné. Řečí, z hlediska „literatury" možná už slyšenou; z hlediska jejího osudu (a jistě i vnímavého čtenáře) však opravdovou a jedinečnou.