Tiché zahrady

Úryvek 

Z portrétu Ladislava Fukse 

Kouzlo osobnosti plné vstřícné dobroty, laskavosti, neokázalé vzdělanosti a stejně uchvacující prozatérská velikost originálního stylu a imaginace — to byl Ladislav Fuks. A přece nic z toho ho nezachránilo před tlakem vnějších okolností, před výkyvy, nad nimiž občas zůstával rozum stát a jejichž původ byl nepochybně skryt kdesi v psychogenetických hlubinách. Lidská potřeba shovívavého a odpouštivého soucitu s každým člověkem tvořily sice páteř Fuksova humanistického díla, na druhé straně ho v osobním životě natolik oslabovaly, že úniky před konfrontací s kýmkoliv a čímkoliv se mu v životě staly jediným možným řešením a učinily z něho v mnohých očích slabocha. Slabost však není hřích, stejně jako síla není zásluha, ale dar; slabost je prostě úděl, jakkoliv nikoho nezbavuje povinnosti vzpírat se jí. Počínal si tak Ladislav Fuks? Nebo snad byly jeho veřejné úklony před mocí, s níž také toužil žít v souladu, racionálně motivovanou taktikou? Obojí je možno vzít v úvahu. 

„Nejsilnějšími místy jsou v knize portréty autorů, které Mertl buď znal, nebo ho zaujali. Mertl je vidí jako bytosti živé a nečítankové, na které nelze použít banální a lacině moralizující měřítka. (Ladislav Fuks a jeho rozpolcenost ve vztahu k totalitní moci, Victor Hugo a jeho erotika.) Mertlovo křesťanství je „chestertonovské“, protože stojí oběma nohama na zemi, a tradiční, protože je pro něj spíše kotvou, která ho v nejistém světě drží pevně na místě, než moderním teologickým slovníkem, ve kterém se potěší novými interpretacemi starých pravd. Je v té Mertlově duchovní tvrdohlavosti něco imponujícího.“
– Jan Jandourek