Sedmý životopis

„Ta kdysi tmavě rudá pohovka stála už na počátku století v kanceláři šéfredaktorů Prager Tagblattu. A když v roce 1945 převzali svazáci dům, tiskárnu i redakci Prager Tagblattu a začali tady vydávat Mladou frontu, ocitla se pohovka v kanceláři šéfa sportovní redakce. A na této pohovce, na které, Oto, každou noc se soudružkou Ludmilou souložíš, žádný strach, jen kvůli souloži tě tady nikdo neshodí, sedávaly od počátku století do března 1939 veličiny německé literatury v Království českém i Československé republice, jako třeba Werfel, Rilke, Brod, Urzidil, Musil, Meyrink, Torberg, Leppin, možná i Kafka, a samozřejmě po roce 1933 i slavní němečtí antifašističtí spisovatelé v emigraci, mezi nimi i Thomas Mann! Povídám ti o té slavné pohovce jen proto, abys věděl, kde s tou vychrtlou komunistkou souložíš, a abys pochopil, že dějiny inscenují i své méně důležité, nebo dokonce zanedbatelné příběhy někdy i s dávkou trpké nebo absurdní ironie.“
– ukázka z knihy 

„Sedmý životopis se realistickým stylem řadí k autorovým ostravským románům (Cesta ke hřbitovu a Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy), s nimiž v první části dějově i časově souvisí. Román je psán v ich-formě, ale jestliže v Kavárně Slavii byl zvolen hrdina-vypravěč, od něhož měl autor odstup a skrze něhož (jak jsem kdysi napsal) mohl, aniž by zcela opustil historické reálie, v dějinách řádit v až svévolné groteskně panoptikální nadsázce, v tomto novém románě autor s vypravěčem natolik splývá, že jej lze jen stěží vnímat jako estetický artefakt nezávislý na autorově životě. Filip zde programově usiluje o autobiografický, místy až dokumentárně autentický román, v němž většina postav vystupuje pod skutečným jménem, protože chce české i německé veřejnosti objasnit vnější politické a historické i vnitřní psychologické příčiny svého selhání.“
– Emil Lukeš 

„Sedmým životopisem se totiž Ota Filip pokouší především vyrovnat se svým nelehkým osudem poznamenaným nejedním „kunderovským žertem“, které ovšem s sebou přinesly obrovské tragédie, vyrovnat se s třením velkých a malých dějin první poloviny dvacátého století, které Filipa mnohokrát zatáhly do svého mohutného soukolí a pokoušely se rozdrtit… Ota Filip jim však vždy dokázal, byť za cenu obrovských ztrát, vzdorovat, uchránit si životní prostor, schopnost tvořivě pracovat a uhájit si lásku své silné a moudré ženy.“
– Šárka Nevidalová 

„Filipův autobiografický román programově nazvaný Sedmý životopis se na první pohled jeví jako snaha zdokumentovat příčiny a tlaky, jež spisovatelovu postavu od zrození (1930) provázely a tlačily ho k jednání, nepřímo vrcholícím právě oním nešťastným rokem 1952, kdy kniha končí. Tato cesta je líčena jako sled neustále nepříznivých okolností, zaviněných etnickým původem (národnostně neurčité česko-německé Ostravsko), rodiči (slabošský otec, a tedy něco na způsob Oidipova komplexu), špatnými kamarády a samozřejmě dějinami po právu jmenovanými jako „dějiny zkurvené“.
– Jiří Peňás 

„Rukopis knížky Sedmý životopis měl zajímavý osud. Nejdřív psal půl roku Ota Filip patnáct set stran německého textu, dalšího půl roku jej zkracoval na polovinu, aby pak začal pracovat ne na jeho překladu, ale na jeho české verzi. „Tu pak četl literární vědec Miroslav Zelinský, kterému se líbila a který mne dal dohromady s brněnským nakladatelstvím Host,“ popisuje anabázi spisovatel a žertem dodává: „Vždycky napíši víc a pak škrtám, mohl bych se tím i živit…“
– Roman Burián