Přemítání o věcech vezdejších

Úryvek 

Co se zjevuje nenadále 

V té nedaleké osadě, kde můj tatínek vyrostl, se o jedné letní sobotě konal zvláštní koncert: sjeli se sem helikonkáři z celého kraje a na dvoře obrovského statku, před dobrou tisícovkou lidí, předváděli své umění. Přiznávám, že mě sem zprvu táhly víc vzpomínky na otce, ale nakonec mě i ta soutěž zaujala. Možná i proto, že se tolik podobala dávným zahradním slavnostem, kde taky nešlo o nic víc než o dobrou pohodu. I tady lidé seděli pod plujícími oblaky, pivo pěnilo, vůně klobás mámila smysly, helikonkáři zpívali a jódlovali zcela nedecibelově, nu, byl to zkrátka vydařený den, ačkoliv to nejkrásnější bylo stále ještě přede mnou skryto a přišlo na řadu až v podvečer. To už i ti harmonikáři seděli u piva a na pódiu zasedla pravá venkovská kutálka, jejíž tóny se nesly daleko za humna mezi pustá pole osvětlená bizarně narůžovělým svitem nebe, jímž by ani Ingmar Bergman nepohrdl. Nuže, jak jsme se tak vraceli tím šeřivým podvečerem domů, zjevili se před námi na polní cestě mezi obilím zčistajasna ti dva: útlá, plavovlasá dívka a chlapec, ať jim bylo sedmnáct, si tu tančili v rytmu vzdálené muziky tak opojně, že je ani zvuk auta z tance nevytrhl, vlastně netančili, spíš levitovali, nadnášeni přímo hmatatelnou radostí ze života žitého jakoby jen tak, pro tuto slastnou chvíli. Říkám vám, ta jejich radost byla tak čistá a chvějivá, jako jsou chvějivé barvy na Renoirových obrazech, a to si nenechám vymluvit, už proto ne, že jsem v tom okamžiku propadl bezbřehé důvěře ve vše dobré, co stále ještě patří k tomuto světu a co se bohudík vždycky zjevuje tak nenadále, snad abychom nepropadli smutku a beznaději předčasně. Usuzuji z toho všeho navíc, že kromě hmatatelné krásy existuje ještě jakási krása pod krásou, ten zázrak, který se stane skutkem vždy, když v něj uvěříme. Jinak je k nespatření. 

„Netřeba dodávat, že Mertlova kniha je v čase informačních erupcí a masmediálních protuberancí hojivým balzámem. Mojmír Trávníček v krátkém, leč hutném doslovu vzpomíná nikoli bez nostalgie na „nezapomenutelné… nedělní řádky a levandulově vonící návraty do kunštátského mládí básníka Klementa Bochořáka,“ na fejetony Františka Lazeckého nebo na jímavý svět drobných Čepových próz, jejichž blížencem jsou i tyto texty. A vyjmenovává jedním dechem právě básníky, protože i nová kniha Mertlova je poezií doslova provoněna.“
– Jan Suk