Pravěk a jiné časy

„Je zvláštní, že Bůh, který existuje mimo čas, se projevuje právě v čase a jeho proměnách. Když někdo neví, „kde“ je Bůh – a lidé si někdy takové otázky kladou ─? je třeba se podívat na to všechno kolem, co se mění a je v pohybu, co se nevejde do formy, co kypí a mizí: na mořskou hladinu, na tance slunečních paprsků, na zemětřesení, na pohyb kontinentů, na tání sněhu a splazy ledovců, na řeky plynoucí do moří, na klíčení semínek, na vítr, který tesá pohoří, na rostoucí plod v matčině břiše, na vrásky pod očima, ba rozklad těla v hrobě, na dozrávání vína, na houby rostoucí pod dešti.“
– ukázka z knihy 

„Pravěk a jiné časy“ je knihou, která byla přeložena v mnoha evropských zemích. Vypráví o drobných zkušenostech fiktivní vesnice během století konfliktů, vzdálených převratů a rozkladu. Ve středu vyprávění se však nacházejí místní barvité postavy: aristokrat, který se straní obyčejného života, aby mohl hrát rabínovu fantastickou hru, jež mu má prozradit základní otázky života; šílená žena milující psy, již pronásleduje měsíc; sovětský voják, který vyhledává sexuální potěšení u lesních zvířat; kněz, jenž hodlá zkrotit řeku zamořenou žábami. Na vše dohlíží ješitný a sobecký Bůh, kterého svět naprosto nudí a musí tedy v panteistickém vesmíru Olgy Tokarczukové hrát druhé housle vůči materiálním věcem: rozrůstajícímu se kořenu houby, jež spojuje veškerou hmotu, nebo dřevěnému mlýnku na kávu, jímž mladá dívka mele čas.“
– The Economist 

„V tomto epickém románu Olga Tokarczuková čerpá z tradic magického realismu a vytváří svět prostoupený starodávnými mýty, i když hluboce zakořeněný v přítomnosti.“
– Frankfurter allgemeine Zeitung 

„Kniha Olgy Tokarczukové se od začátku do konce vyznačuje sofistikovanou lyričností. Autorka čtenáře pobízí k ponoření se do tohoto sadistického světa, který popisuje jazykem, jenž je čistý, křišťálový a průzračný jako voda ze studánky.“
– De Morgen 

„Jak autorka sama přiznává, vždy toužila napsat knihu, v níž by stvořila a popsala svět, který se, jako vše, co je živé, rodí, vyvíjí a umírá. Její Pravěk je právě takovým světem, světem, který má s tím „naším“ mnoho společného – je to malá vesnice ztracená v neznámém kraji, nese sice mnohé polské rysy (polsky znějící jména okolních vesnic i tamních obyvatel apod.), ale ve skutečnosti by se mohla nacházet kdekoli jinde na zeměkouli. (…) Nekonečně bohatý, mnohotvarý a mnohobarevný je svět Olgy Tokarczukové. Stejně pestrý, barvitý a neotřelý je i jazyk, kterým tento svět přivádí k životu. V nepřeberné hojnosti si každý čtenář najde třeba jen střípek něčeho, co je mu blízké, co už někdy prožil nebo o čem jen snil, co ho v hlubinách mysli trápilo nebo co ho naopak povzbudilo a dodalo mu další síly. Každý, kdo po tom zatouží, objeví v Pravěku a jiných časech ztracený kousek sebe sama.“
– Marina Castiellová