Povídky

(...) Středověk, Prázdniny, Možná že odcházíme, Jsme tady… Znova čtu a znova vidím: 

Balabán neplantá. Citové pohnutí je hluboké a upřímné, a přitom neponechané napospas, ale naopak je vtaženo do přemýšlení a promýšlení. To přemýšlení vychází z přesně viděné podrobnosti, která je uváděna ve vztahy jasně a čitelně. Konkrétní je klidným, logickým postupem dovedeno k jistému zobecnění. Kolem tajemství a nevyslovitelných skutečností se krouží argumenty, zastávanými názory. 

Balabán neplandá. Přiléhavost je vlastním rysem jeho věty. Ta jako by často byla spíše už zapsanou pointou, jež zůstala coby výsledek po nějakém větším, „matečném“ větném celku, který v textu nenalezneme. Až na výjimky se jeho psaní nikam poémově nehrne, spíš důrazně postává na několika důležitých místech, neboť víc než několik důležitých míst koneckonců nikdo v životě nemáme. Tady se ví, že slova, podobně jako světlo, mají duální povahu. Nejsou pouze volným tokem vlnění, ale zároveň též částicemi. 

Balabán se nezdobí. Stačí podívat se třeba jenom na to, jak zachází s tou Ostravou, v níž žil a jež „vystupuje“ v jeho prózách. Sama Ostrava je město a místo natolik výrazné a osobité, ba bizarní, že nabízí poměrně snadné využití v obrazech či metaforách. Však ji k tomu také rádi používají četní autoři… Sotva jsem však našel u někoho takovou věcnou nutnost, s níž je Ostrava rozpuštěna do výpovědi, protože tam opravdu být musí. Nevyjevena pouze v atraktivním povrchu, ale těžená z existenciální podstaty. 

Ať už jsou děj, postavy, prostředí či vlastní poselství jednotlivých povídek jakékoliv, vždycky to směřuje ještě k něčemu důležitějšímu, co mě přitahuje na autorových textech již z časů před vydáním první jeho knížky. Je to nezvyklá míra vážnosti, míra závaznosti jeho slov. Připomíná to evangelijní pádnost, s níž jsou psány výpovědi ze starých dob, z dob ruských realistických románů. I z kratinké povídky je dobře cítit, že Jan Balabán si k psaní neodskakoval jako k nějakému hobby, k nějaké sociální kompenzaci, k odreagování, potřebě něco si zkusit, s něčím si pohrát, být chvíli jiný. Balabán se psaním stává Balabánem, vše se v něm protíná, nic nezůstává na jindy. A psaní se stává nezbytným vzkazem, zprávou o spatřeném, o náhle zjeveném. Suma toho, co autor ví i neví, vždy stojí v těch řádcích, není kam před ní uhnout. Žádná sranda. To je ta vážnost, kterou si mnozí tak rádi pletou s „temností“. Myslím, že v té závaznosti a přesné vážnosti slov je nějak důležitě přítomno také celoživotní lékařské povolání Balabánova otce i tradice protestantského kazatelství jeho předků. 

Ano. Ostrá, neuhýbavě vedená diagnóza stavu a skromná, nesamozřejmá naděje. 

(z doslovu Petra Hrušky)