Pití octa
Historie cen
Aktuální cena produktu:84 Kč Nejnižší cena produktu za posledních 30 dnů:
84 Kč Doporučená cena (knihkupectví):
99 Kč
- Rok vydání 2001
- Počet stran 72
- ISBN 80-7294-035-X
- Svazek 57
Po několikaleté přestávce přichází jeden z nejzajímavějších básníků mladé básnické generace (nar. 1971) se svou čtvrtou knihou. Je evidentní, že tendence patrná v jeho dřívějších sbírkách: snaha prolamovat se skrze nejrůzněji nasvěcované výseče reality (konkrétních míst a příběhů) do hnutí duchovních a mnohdy až mystických zaujetí, se v jeho nové sbírce vyhrocuje. Langrovy texty balancují mezi záznamem situací a reflexí, přičemž stále častěji získává vrchu uvažování o filozofických otázkách lidské existence. Zejména pak snaha definovat „já“ v rámci světa a duchovního řádu.
Cena Jiřího Ortena 2002
Na sklonku loňského roku vydal Martin Langer svou pátou sbírku básní s názvem Pití octa. Knihu, která příznivce Langerovy poezie patrně nezklame, avšak ani příliš nepřekvapí. Básníkův hodnotový řád se jeví jako ustálený, a proto i jeho přístup ke skutečnosti prošel za několik uplynulých let jen drobnými proměnami. Langer je autorem zakládajícím svou poezii na práci s tvarem a stylizací. Již v předchozích sbírkách se představil jako básník, kterému je cizí vše zmechanizované, jakýkoli náznak pseudomorálky a utilitarismu. Proto se jeho tvorba snaží rozbít všechny konvence, společenské i jazykové, jakoby pro ni neexistovala žádná hranice, žádné tabu. Je to poezie množství existenciálních otázek, pátrajících po smyslu bytí v odlidštěném světě a zároveň osobitá výpověď básníka snažící se upozornit na ty hodnoty, které neztratily svůj význam ani v proudu času.
Sbírkou však prostupuje ještě jedna, pro Langrovu tvorbu zásadní otázka. Jak donutit jazyk, aby „vyjádřil nevyjádřitelné“, aby umožnil nahlédnout za klamnou hranici smyslových vjemů? Tato výzva nutí básníka proniknout do nových dimenzí, dává jeho textům podobu bizarních vizí, v nichž se v prudkých zvratech střídají záznamy snů, vzpomínky, fragmenty příběhů s následnou filozofickou meditací. Básník si hraje s myšlenkou, variuje dané téma, mučí čtenáře nekončící záplavou neobvyklých obrazů a metafor. V jeho poezii se mísí výkřik s mlčením, nicota s očekáváním a otevřenost s náznakem. Paradoxní vědomí nepostižitelnosti drobných nuancí života, rovněž jako i pocit netečnosti svého okolí, dává většině veršů pesimistický ráz.
Základním prostorem Langrovy poezie je lidské nitro, zejména svět vlastního „já“ („zavěšen v prostoru/ jsem jediným prostorem / uvnitř sebe“). V něm se odehrávají všechny cesty za poznáním „netušeného“, v něm všechny časové vrstvy splývají do jedinečného a neopakovatelného „teď“. K intenzivnímu prožitku okamžiku se básník může přiblížit pouze oproštěním od „úporné mechaniky myšlení“. Příznačná v tomto smyslu je báseň Chválím alkohol a psychotropní látky.
V oblasti jazyka usiluje autor o maximální rozšíření slovní zásoby. Pohyb mezi póly vulgarismu a poetismu je ozvláštňován čtenými termíny, nejčastěji z oblasti náboženství a umění. Přítomnost těchto výrazů, stejně jako i méně zdařilých autorových neologismů v textech básní kvalitě Langrovy poezie rozhodně neprospívá a na čtenáře může působit dojmem pouhé dekorace. Charakteristickým rysem Langrovy tvorby je také začleňování citací z cizího literárního kontextu do struktury vlastních básní. Tyto „výpůjčky“ nejsou pouhým doplňkem obrazové tříště básně, ale snaží se evokovat pocit názorového souznění básníka s uvedeným autorem, mnohdy se dokonce zdá, že pomáhají podpořit i nevýraznou sémantiku textu. Překvapivost slovních spojení, zašifrovanost významů, kaskády obrazů a přirovnání, jako i nadměrné využívání zmíněných citací, mají ovšem za následek jediné – zvýraznění textové diskontinuity. V Langrově poezii je tematická posloupnost básně neustále narušována, v překotném tempu se střídají fantaskní snové vize s drsně naturalistickými výjevy ze skutečnosti, enumerace detailů s osobní zpovědí básníka (viz báseň Naříkám si). Vše je na čtenáře doslova chrleno a ten by asi marně hledal těsnější pouta logiky.
Sbírka je kompozičně rozdělena do dvou částí. V první převládají středně dlouhé básně psané volným veršem s tendencí k výraznému zakončení. Řada básní zaujme spíše svou provokativností, extatickou atmosférou některých pasáží či souzněním čtenáře s filozofickými postoji autora. V druhé části je situace poněkud jiná. Langer výrazně posiluje příběhovou složku svých básní. Zdá se, že si básník uvědomil nebezpečí patosu i přemíry abstrakce. Básně mají nyní civilnější charakter a Langerův verš se maximálně prozaizuje. Rozsáhlejší texty do sebe absorbují velké množství vzpomínek na zážitky vlastní, příbuzných a přátel. Každý osud, každá konkrétní reflexe má nyní šanci proměny v mýtus, i zdánlivě nepatrný detail směřuje k postižení obecného společenského jevu, většinou stinné stránky lidského soužití. Množství stylistických gest a netradičních postupů na sebe až příliš poutají pozornost na úkor poznání myšlenky – tím spíše, že čtenář nejednou zůstává na pochybách, zda sugerovaná hloubka není pouze hloubkou předstíranou.
Na závěr ještě jedno ohlédnutí. Texty knihy jsou velmi vhodně doplněny abstraktními ilustracemi Ladislava Nováka, výtvarníka, který proslul zejména objevem nové formy gestického umění, takzvanými froasážemi. Připomeňme, že tento autor se prosadil také jako básník a je uznávaným představitelem české (nejen experimentální) poezie. Jeho uchopení motivu neukončeného „ostnatého“ kruhu – coby nesnadné a neúplné životní cesty – je patrně nejvýstižnějším výtvarným „komentářem“ Langrova básnického díla.
– Miroslav Chocholatý
-
-
Na sklonku loňského roku vydal Martin Langer svou pátou sbírku básní s názvem Pití octa. Knihu, která příznivce Langerovy poezie patrně nezklame, avšak ani příliš nepřekvapí. Básníkův hodnotový řád se jeví jako ustálený, a proto i jeho přístup ke skutečnosti prošel za několik uplynulých let jen drobnými proměnami. Langer je autorem zakládajícím svou poezii na práci s tvarem a stylizací. Již v předchozích sbírkách se představil jako básník, kterému je cizí vše zmechanizované, jakýkoli náznak pseudomorálky a utilitarismu. Proto se jeho tvorba snaží rozbít všechny konvence, společenské i jazykové, jakoby pro ni neexistovala žádná hranice, žádné tabu. Je to poezie množství existenciálních otázek, pátrajících po smyslu bytí v odlidštěném světě a zároveň osobitá výpověď básníka snažící se upozornit na ty hodnoty, které neztratily svůj význam ani v proudu času.
Sbírkou však prostupuje ještě jedna, pro Langrovu tvorbu zásadní otázka. Jak donutit jazyk, aby „vyjádřil nevyjádřitelné“, aby umožnil nahlédnout za klamnou hranici smyslových vjemů? Tato výzva nutí básníka proniknout do nových dimenzí, dává jeho textům podobu bizarních vizí, v nichž se v prudkých zvratech střídají záznamy snů, vzpomínky, fragmenty příběhů s následnou filozofickou meditací. Básník si hraje s myšlenkou, variuje dané téma, mučí čtenáře nekončící záplavou neobvyklých obrazů a metafor. V jeho poezii se mísí výkřik s mlčením, nicota s očekáváním a otevřenost s náznakem. Paradoxní vědomí nepostižitelnosti drobných nuancí života, rovněž jako i pocit netečnosti svého okolí, dává většině veršů pesimistický ráz.
Základním prostorem Langrovy poezie je lidské nitro, zejména svět vlastního „já“ („zavěšen v prostoru/ jsem jediným prostorem / uvnitř sebe“). V něm se odehrávají všechny cesty za poznáním „netušeného“, v něm všechny časové vrstvy splývají do jedinečného a neopakovatelného „teď“. K intenzivnímu prožitku okamžiku se básník může přiblížit pouze oproštěním od „úporné mechaniky myšlení“. Příznačná v tomto smyslu je báseň Chválím alkohol a psychotropní látky.
V oblasti jazyka usiluje autor o maximální rozšíření slovní zásoby. Pohyb mezi póly vulgarismu a poetismu je ozvláštňován čtenými termíny, nejčastěji z oblasti náboženství a umění. Přítomnost těchto výrazů, stejně jako i méně zdařilých autorových neologismů v textech básní kvalitě Langrovy poezie rozhodně neprospívá a na čtenáře může působit dojmem pouhé dekorace. Charakteristickým rysem Langrovy tvorby je také začleňování citací z cizího literárního kontextu do struktury vlastních básní. Tyto „výpůjčky“ nejsou pouhým doplňkem obrazové tříště básně, ale snaží se evokovat pocit názorového souznění básníka s uvedeným autorem, mnohdy se dokonce zdá, že pomáhají podpořit i nevýraznou sémantiku textu. Překvapivost slovních spojení, zašifrovanost významů, kaskády obrazů a přirovnání, jako i nadměrné využívání zmíněných citací, mají ovšem za následek jediné – zvýraznění textové diskontinuity. V Langrově poezii je tematická posloupnost básně neustále narušována, v překotném tempu se střídají fantaskní snové vize s drsně naturalistickými výjevy ze skutečnosti, enumerace detailů s osobní zpovědí básníka (viz báseň Naříkám si). Vše je na čtenáře doslova chrleno a ten by asi marně hledal těsnější pouta logiky.
Sbírka je kompozičně rozdělena do dvou částí. V první převládají středně dlouhé básně psané volným veršem s tendencí k výraznému zakončení. Řada básní zaujme spíše svou provokativností, extatickou atmosférou některých pasáží či souzněním čtenáře s filozofickými postoji autora. V druhé části je situace poněkud jiná. Langer výrazně posiluje příběhovou složku svých básní. Zdá se, že si básník uvědomil nebezpečí patosu i přemíry abstrakce. Básně mají nyní civilnější charakter a Langerův verš se maximálně prozaizuje. Rozsáhlejší texty do sebe absorbují velké množství vzpomínek na zážitky vlastní, příbuzných a přátel. Každý osud, každá konkrétní reflexe má nyní šanci proměny v mýtus, i zdánlivě nepatrný detail směřuje k postižení obecného společenského jevu, většinou stinné stránky lidského soužití. Množství stylistických gest a netradičních postupů na sebe až příliš poutají pozornost na úkor poznání myšlenky – tím spíše, že čtenář nejednou zůstává na pochybách, zda sugerovaná hloubka není pouze hloubkou předstíranou.
Na závěr ještě jedno ohlédnutí. Texty knihy jsou velmi vhodně doplněny abstraktními ilustracemi Ladislava Nováka, výtvarníka, který proslul zejména objevem nové formy gestického umění, takzvanými froasážemi. Připomeňme, že tento autor se prosadil také jako básník a je uznávaným představitelem české (nejen experimentální) poezie. Jeho uchopení motivu neukončeného „ostnatého“ kruhu – coby nesnadné a neúplné životní cesty – je patrně nejvýstižnějším výtvarným „komentářem“ Langrova básnického díla.
– Miroslav Chocholatý -
-
Zalistujte si
Hlídací pes
Budeme Vás informovat o vydání knihy odesláním e-mailu na Vaší adresu.
O vydání knihy Vás již e-mailem nebudeme informovat.
Omlouváme se, ale tato kniha je v tuto chvíli nedostupná. Její dostupnost však můžete znovu hlídat.