Všechny naše knížky si můžete objednat nově s 20% slevou. Při objednávce nad 600 Kč navíc neplatíte ani poštovné :)
Zprávy z lepkavé pavučiny

Zprávy z lepkavé pavučiny

Spisovatelka Petra Soukupová nás učí obracet se ke svým blízkým a jejich pocitům
Byla tlustá, měla ráda zvířata a stranila se lidí. Oceňovaná spisovatelka Petra Soukupová (37) podle svých slov v sobě v dětství spojovala hned několik vlastností hrdinů svého nového románu Klub divných dětí. "Ale jednoduše jsem taková byla, nehledala bych v tom nějaké hluboké příčiny," konstatuje a dodává, že na rozdíl od svých postav pochází z úplné a "normální" rodiny. Právě jí, bytostné introvertce, se přitom na české literární scéně daří psát nejhlubší sondy do současných, často nefunkčních a bolestných rodinných vztahů.

Když v roce 2007 získala její prvotina K moři nominaci na Magnesii Literu, ještě studovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU, přesto nebyla neznámým jménem. Nerealizovaný scénář na motivy jejího debutu už byl oceněn na filmovém festivalu v Karlových Varech. A po letech opakuje, že ji úspěch zcela nepřekvapil. "Počítat se s ním nedá, ale pokaždé když pracuju, snažím se myslet na nejlepší výsledek," říká lakonicky nad talířem pečeného květáku čerstvá vegetariánka a hladí štěně bostonského teriéra, který si hoví v její péřové bundě.

Psy miluje, s lidmi je to prý horší, dodává asi nejvýraznější spisovatelka psychologických próz na české literární scéně. Kritici ji řadí do nejmocnějšího proudu současné nežánrové literatury, který bohemistka Andrea Králíková charakterizovala jako literaturu psanou ženami (primárně) pro ženy, aniž by šlo o tzv. červenou knihovnu – a podle nakladatelství, kde autorky publikují, je překřtěna na hostovskou školu.

Krutá spravedlnost
"Je docela spokojen, že s Bárou a Jíťou to dopadlo dobře. Tedy nijak. Neví, že Báru mrzí, že si spolu nepovídají, že jenom mluví, a taky neví, že pro Jíťu skoro nic neznamená. Je také docela spokojen, že si odpočinul," vystihuje Soukupová v novele K moři rozdílné pocity hrdinů. Na dvou stech stránkách koncentrovala kořeny životních traumat dvou rodin spojených postavou otce. Ten vezme na improvizovanou dovolenou do Chorvatska všechny své čtyři dcery a otevře tak Pandořinu skříňku patchworkové rodiny. Kritici psali o civilním, až strohém stylu, o kruté spravedlnosti ke všem postavám – a porota Ceny Jiřího Ortena vedená bohemistou Petrem A. Bílkem zařadila knihu do pomyslné "první kategorie české literatury". Soukupové se už tehdy podařilo definovat nejen svůj styl, ale také přenést téma intimních vztahů z tzv. ženské literatury do umělecké prózy. Její knihy v podstatě nejsou o ničem jiném než o vhledu do lepkavých pavučin rodinných vztahů, které coby bystrá pozorovatelka umí zachytit v nosném detailu a zbavit sentimentu. Dokázala z rodinných trablů udělat velké téma, které se stalo přitažlivým pro další autory a hlavně autorky.
Prózy pro dospělé pravidelně střídá s tituly pro děti.

Tweetni to
Zatímco bohemistka Králíková z Ústavu české literatury a komparatistiky opakovaně vyzdvihla Soukupové schopnost empatie, kritik Jiří Peňás ji ze stejného důvodu dehonestoval coby jednu z mnoha autorek, které ovládly českou literaturu pouhým vciťováním, protože jsou neschopné analýzy. "Vztahy, vztahy v rodině jsou podle mě to nejdůležitější. Nevěřím, že pokud je nemáte vyřešené, jste schopni přinést něco zajímavého do společensko-politické debaty. Vždy to někde prosákne a doženou vás," říká nyní v reakci na Peňásův text z roku 2012, který podle ní vypovídá spíš o autorovi, nikoli o současných spisovatelkách.

Na vztahy v rodině i na svět se často dívá očima dětí – tedy členů rodiny, kteří jsou vylučováni z řešení krizí, a přitom nejtrpněji nesou jejich následky. Když má ovšem říct, proč je jejích osm próz psáno převážně z pohledu neplnoletých, po chvíli ošívání dospěje jen ke dvěma neurčitým odpovědím. Když začínala na základní škole psát, byla dětská perspektiva jejím aktuálním pohledem, a navíc na zajímavější zatím nepřišla.

"Snad úhel pohledu starých lidí mě teď zajímá stejně," přemítá s odkazem na svou poslední knihu pro dospělé nazvanou Nejlepší pro všechny a právě na Klub divných dětí.

Staré lidi přitom v obou titulech zachycuje ve stejné situaci: ve chvílích, kdy o nich rozhodují jiní, protože mají pocit, že přesně vědí, co je pro ně nejlepší. I tady dává hlas marginalizovaným – coby feministka, která zdaleka nemá pocit, že na cestě za rovnoprávností je česká společnost u konce, to považuje za zásadní. Naopak bez většího zájmu jejími knihami proplouvají mužské postavy, mívají epizodní role a mnoho se o nich čtenář nedozví. "Někde jsem v nadsázce řekla, že muže nenávidím, ale spíš jim nerozumím, především těm středního věku," říká poněkud hořce i v narážce na své nepovedené vztahy.

Trvalé následky
Od své druhé knihy Zmizet, která už Magnesii Literu získala a stala se bestsellerem, Soukupová prózy pro dospělé s tituly pro děti pravidelně střídá. Dokonce jeden příběh popsala ve dvou knihách: titul Kdo zabil Snížka byl určen dětem a Nejlepší pro všechny dospělým čtenářům. "Je to otázka času, který teď jako matka nemám," naráží na situaci, kdy žije sama se sedmiletou dcerou Marlou. "Námět na knihu pro dospělé nosím už dlouho v hlavě, ale když jsem psala Klub divných dětí, věděla jsem, že mám měsíc na stáži v Kremži. Za tu dobu bych román pro dospělé čtenáře nezvládla, ale polovinu knihy pro děti ano."

Příběh čtyř dětí, které na sebe kvůli své odlišnosti zbyly, pojala – jak je pro ni typické – ze všech perspektiv hrdinů, přesto je nejdůležitější dívka Mila trpící pravděpodobně lehčí formou Aspergerova syndromu, která miluje zvířata a velmi těžce dešifruje chování lidí. Těm se raději vyhýbá; nejšťastnější je sama, když může pozorovat třeba pavouky. Shodou náhod se seznamuje s dalšími dětmi: Katkou, velkou čtenářkou, jež má mindráky ze své váhy, Petrem, který se ještě ve čtvrté třídě bojí tmy a ze svých strachů a nočních můr se vykresluje do deníku, a Frantou odkázaným kvůli svému postižení na berle, ten zas občas bývá zlý.

Možná se to nezdá, ale právě tady se Soukupová nejvíce přiblížila svému oblíbenému bestselleristovi Stephenu Kingovi. Podobně jako on, i když bez nádechu mystičnosti, klade důraz na dětství, jež nevidí coby růžové období her a nevinnosti, ale spíše jako dobu charakteristickou zranitelností. Řeč přitom není o bolístkách, jež se zhojí – děti získávají jizvy, které je vysoustruží v budoucí dospělé jedince. A stejně jako se Kingovi hrdinové v románu Tělo vydávají na cestu, také její "divné děti" se osamostatňují na výpravě, při níž projeví své silné stránky, získají sebedůvěru, a zároveň se z ní nevrátí stejné.

Napsat i nakreslit
Kromě literatury je pro Soukupovou existenční jistotou práce dramaturgyně na televizních seriálech. Začínala na divácky oblíbeném sitkomu Comeback, roky už pracuje na nekonečné soap opeře Ulice. Když přijde řeč na její civilní zaměstnání, říká, že je to řemeslo, které jí pomáhá zůstat ve střehu, větší propojenost nepřipouští. "Mám ráda jasné hranice. Asi ani proto nepracuju až na výjimky zadarmo," tvrdí a dodává, že při psaní jí vyhovuje pevný režim. "Ráda jsem psávala v jednom letenském nonstopu, když Marla usnula a měla jsem hlídání. Teď píšu vždy tři hodiny dopoledne, když je dcera ve škole." Téměř nikdy nepřepisuje – co napsala předchozí den, čte prakticky jen kvůli návaznosti.

I v pevném rozvrhu najde nicméně prostor pro nové věci. Aktuálně je to komiks, který se rozhodla nejen napsat, ale také nakreslit. "Je to taková věc o lásce, ale zatím krátká – mám hotových šestnáct stránek," říká nepříliš ochotně s tím, že absolvovala kurz u komiksové autorky Toy_Box, která jí doporučila komiks rozšířit o další čtyři povídky. Ostatně kultovní grafický román Jimmy Corrigan: nejchytřejší kluk na světě od Chrise Warea řadí Soukupová mezi vrcholy literatury.

Její hrdinové jsou vlastně podobně obyčejní, s tuctovými jmény, která se v jejích knihách nezřídka opakují; stejně tak se vyhýbá stylizovanosti nebo formálním experimentům. Z okázalosti se jí prý ježí chlupy na rukou a jednou z nejhorších nočních můr je pro ni návštěva divadla. Ware o svém hrdinovi na začátku komiksu píše, že je v zásadě neobhajitelný a žádná velká odhalení z jeho četby nepoplynou. Totéž se dá vztáhnout na dílo Soukupové. Životním tématem je jí sice to, s čím má každý zkušenost – rodina. Ale umí ji zachytit tak intenzivně, až se čtenář obrátí ke svým blízkým a jejich pocitům.

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se