Znát češtinu je způsob obrany

Znát češtinu je způsob obrany

Brněnský deník | 13.10.2011 | Rubrika: U nás doma | Strana: 12 | Autor: Alena Odehnalová


Je známo, že náš národ vyrostl na plebejské tradici. To se samozřejmě promítalo i do vývoje a užívání českého jazyka.

Kniha Jaké hlavy, takový jazyk od brněnského bohemisty Dušana Šlosara, kterou již před několika lety vydalo nakladatelství Host, jsou poutavé rozhovory o češtině a o životě, které s autorem vedli jazykovědci Jiří Trávníček a Jiří Voráč. Dílo svým výstižným titulem však nabízí ještě mnohé další významy.
Je všeobecně známo, že český národ vyrostl na plebejské tradici. To se samozřejmě promítalo i do jazyka. I když mluvený jazyk nevzdělaného obyvatelstva prošel v době národního obrození jazykovou reformou a tradiční územní dialekty byly odsunuty do nespisovné vrstvy národního jazyka, novodobá spisovná čeština jako by až do dnešních dnů stále spíše patřila vzdělancům. Mluví-li někdo spisovným jazykem, je obecně mezi lidmi méně vzdělanými považován téměř za někoho, kdo se chce vyvyšovat nad ostatní, kdo příliš dává najevo svou vzdělanost. A naopak, všeobecně lépe je mezi takovými lidmi přijímán ten, kdo, ač třeba vzdělaný, hovoří záměrně obecnou češtinou, neboť tím může dávat najevo svou „lidovost“ a získávat sympatie třeba jisté voličské základny nebo v pokleslých zábavných pořadech přízeň televizních či rozhlasových vnímatelů. Myslím, že jde o pokřivené pojetí jazykové kultury, které se prolíná i s principy morálními.
Jednu z příčin pokleslého vztahu k jazyku je možno spatřovat i ve školní výuce češtiny, a to od základní školy až po maturitu na střední škole. Ta se potýká s malým počtem hodin, což zapříčiňuje chvatné probírání látky a nedostatečné upevňování správných jazykových návyků. V žácích pak při eventuálním neúspěchu vyvolává negativní vztah k předmětu a čeština se stává strašákem.
A učitel češtiny, je-li náročný, bývá často v nepřízni rodičů, neboť česky umí přece každý. Rodiče dokonce mají tendenci omlouvat chyby svých dětí argumentem, že jistý jazykový hendikep podědili po nich.

Škola to nezvládá

Dobrý češtinář to může mít však těžké i u vedení školy, neboť přísnou klasifikací snižuje její celkový žebříček úspěšnosti. Musí mít svůj předmět opravdu rád, aby všechny tlaky vydržel.
Obecně se předpokládá, že kulturní prostředí formuje kulturu jazykového projevu. Mluva politiků, a to i z nejvyšších politických kruhů, svědčí však někdy o opaku. Tristní je, že dorůstající generace jejich projevy plné výrazů z obecné češtiny vnímá jako oficiální jazyk ve sdělovacích prostředcích. A tak to postupuje odshora dolů. Hrubými chybami všeho druhu se hemží různé vyhlášky nebo reklamy. V rehabilitačním centru vám nabízejí léčebnou „kůru“, vybízejí „vemte“ si cvičební úbor, obchody oznamují „inventůru“ nebo nabízejí „pedikůru“, v tržnici inzerují „deně“ čerstvou zeleninu.
Snad nejkřiklavějším a odstrašujícím dokladem nízké jazykové kultury jsou obecní a jiné webové stránky, na nichž občané sdělují své názory a připomínky ve stylu „jak jim zobák narostl“.
Lidé, kteří nečtou, hůře chápou psaný text, mají horší pravopis a pochopitelně malou slovní zásobu. Tím mohou škodit sami sobě. Nechápou-li přečtené a nedovedou-li zformulovat své myšlenky, udělá to za ně někdo jiný, možná v jejich neprospěch. Ovládat spisovnou češtinu není jenom dokladem kultury uživatele, ale též jistou formou sebeobrany proti nejrůznějším nepravostem.

Region| Jižní Morava

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se