Změna osvětlení

Změna osvětlení

Tvar | 24.1.2008 | rubrika: Dvakrát - Petr Hruška: Auta vjíždějí do lodí. Host, Brno 2007 | strana: 2 | autor: Jakub Řehák
1 Petr Hruška stojí v popředí celé jedné výrazné poetiky, někdy zjednodušeně označované jako „interiérová" či „bytová" poezie. Jeho postavení v současné české poezii by mohla s nadsázkou charakterizovat parafráze vypůjčená z kafkovského eseje Václava Jamka - Muž, který se nikdy nesmál. Pokud si tam, kde Jamek hovoří o Kafkovi, dosadím Hruškovo jméno, dostanu následující tvrzení: „Čteme Hrušku, protože se sluší a patří mít ho přečteného, před tím nás bombardují tuny hruškovských zplodin a spadů, které předznamenávají náš názor." Přesto se pokusím: Jaká je nová Hruškova sbírka? Především je už na první pohled velmi pečlivě komponována.
Zdá se, že nic není ponecháno náhodě. Každý ze čtyř oddílů sbírky je uvozen krátkým textem, který jako by chtěl nabídnout několik poetických definic zachycovaného světa a ozřejmit důležité uzlové body, kolem kterých budou jednotlivé básně oscilovat. Snad jen v úvodním vyznání se některá vyjádření zdají být příliš vágní: tajemná blízkost lidí, kteří neznají cestu, němota světa či přihlouplá siláckost chvíle. Tuším, že se zde poukazuje na jistou těžko uchopitelnou podstatu jevů i dějů, které je možné ze skutečnosti občas pocítit, ale výše uvedené gnómy tyto kontury víc rozmazávají, než zvýrazňují, a na mě potom působí poněkud přepjatě.
Hned první báseň Zatímco jsme v kuchyni jako by ukazovala východisko celé sbírky. Navzdory názvu se nám totiž nedostane erbovního uchycení kuchyňské mikrochvíle, ale těžiště básně leží najednou v pohybu: „Vystoupili bychom / stáli vedle sebe / bezradně a pevně / ve svetrech a ve světlech / nádherný kouř od úst." V podobném duchu se odvíjí i další básně. Jak čteme, střídají se různá prostředí: Prohlížíme knihu o vlámském malířství: „chvíli se budeme dívat / na světélkující karafy / na cín svícnu." Jsme v bazaru aut: „tráva u plotu běží pryč / chlápek před boudou / gestikuluje něco o životnosti." Pohyb vrcholí v představě aut, nořících se do hlubin lodi jako stádo dobytka, který pohání „honáci aut v bílých košilích". Byť řazení jednotlivých básní připomíná míhání výjevů, viděné na skle jedoucího auta (budeme-li se držet ústředního obrazu sbírky), anebo střihovou skladbu plynoucího filmu, tím nejpodstatnějším prvkem první části knížky je prostor obhlížený a vyměřovaný skrze blízkost druhé osoby. Jako by právě přítomnost druhého člověka byla měrnou jednotkou prostorové vzdálenosti: „tak úzký pokoj / když jsme se chtěli otočit / museli jsme se obejmout."
V oddíle Nocovina (s básněmi tematicky kroužícími kolem situací během nočního času) se opět objevuje motiv lodí, namátkou: „loď řeže noční moře [...] Noc se hrne jako tanker / nad baráky." Jídlo ve večerce je „v kyselé zálivce světla". Básní Něva je možno dobře doložit i cosi obecně charakteristického pro básně Petra Hrušky: „Za řeznictvím je Něva / a je stříbrná jako řeka vodky - / přišel s tím domů / a vidí jak se sype písek světla / písek hlasů / jak se sype písek ženiny ruky / do písku světla / a vidí / že tam Něva / už není." Krom filigránského odvažování jednotlivých slov, můžeme vidět, jak dochází k prolínání zcela konkrétních jevů, řazených s důrazem na jejich prostý soupis, a zároveň báseň popisnosti vzdoruje skrze genitivní metafory.
Třetí část sbírky k sobě svazuje motivy z jednoho prostoru, snad sídliště, jehož podoba je pokaždé nahlédnuta z jiného úhlu. Objevují se portréty konkrétních osob v básních Hlídač, Stěhovák nebo Pořád Adam. Obraz člověka, který „dnes viděl vysoké neporušené hory / za celou svoji rodinu", zjevuje také cosi příznačného. Onen člověk vidí v situaci, které jsou přítomni i ostatní, cosi jiného než oni, vnímá i za ně, a tím situaci povyšuje na hieroglyf skutečnosti, jenž byl jeho viděním rozluštěn. Možná že by to bylo lze říct i o Hruškově básnické metodě. Báseň Za kamencem ukazuje chlapce v srpnovém dni, jak na kole ujíždějí „touze dospělých / nadělat z nich / smysl života". Tato báseň a poslední báseň oddílu - Co ještě chci - jsou pro mne ty podstatné. „Ve zprávách se oběsila / polská školačka. (...) Nemohu se tam dostat / přes další přicházející zprávy, / abych ji objal v kolenou. / A / malinko pozdvihnul." (b. Co ještě chci) Je v ní obsažen tak čistý druh účasti, který musí pohnout snad s každým. Ten způsob je natolik přímý, až se bojím, aby nepůsobil jako kýč. V závěrečném oddílu kompozice sbírky přirozeně graduje. Předchozí četbou už jsme náležitě připraveni. Jako by už stačilo skutečně jen málo - poslední báseň Po neštěstí: „Jedno, co se přihodilo. / Jedno, v kterém sirotčinci to jsme." Po závratném pohybu z první, uvozující básně sbírky přichází spočinutí, zastavení. Kdosi po neštěstí klidně odkládá své osobní věci - dál už nelze dodat nic.
V básních Petra Hrušky často dochází k repetici lehce pozměněného počátečního verše znovu na konci básně. Během několika veršů dojde k vystřídání několika perspektiv, k nasvícení tématu z různých stran a ve chvíli, kdy básník variuje počáteční verš na konci, dává podnět k tomu, aby čtenář nastolenou situaci z básně vnímal už jako změněnou, pootočenou. Jinými slovy: podstata Hruškových básní, krom asketičnosti výrazu, je pro mě právě v nepatrné a mnohdy obtížně postřehnutelné „změně osvětlení", která během básně nastane.
Pokusím se to ukázat na příkladu básně Partyzánské náměstí. První informace: „Tolik zimních bot ve vietnamské tržnici." Následně je verš rozvinut: „až to vysiluje / přespříliš bot na velké severní město / bot na celou vietnamskou válku." Hruška všednodenní faktografii asociativně mění. Báseň pokračuje výčtem: „Co všechno by se dalo zařídit / nakopnout a přejít / v tolika botách / kde už jsme mohli být." Poté se střihem objeví: „opilecké parčíky / v nichž se poflakují tlupy stromů / za nimi hliníkový jas." Další verše nabídnou pohled z ptačí perspektivy, jako bychom se dívali na pomyslný film, ve kterém nastal tzv. odjezd kamery na velký celek města: „Den velký / jak složený jelen / leží na partyzánském náměstí." Pohled ale vmžiku sklouzne do perspektivy opačné: „Pak noc ukáže holý / měsíc / a je vidět zas jenom na krok." Báseň uzavírá zmíněná repetice: „na jeden jediný krok / někam domů / v levných vietnamských botách." Během dvaceti veršů se několikrát vystřídal úhel pohledu. V básni se odehrál „příběh". Den dospěl do noci. Těžko hledat v současné době českou poezii, která by s takovou virtuozitou užívala výpustky a elipsy.
Aniž bych se chtěl s vážným úmyslem pouštět do divokých spekulací, vždycky jsem v souvislosti s Hruškou myslel spíš na anglosaský typ poezie. Zatímco podstatná větev české poezie od jisté doby „transcendovala" skutečnost, americká poezie si hmatatelnou skutečnost zvolila jako své východisko, které dále zkoumá. Nechci ani jeden způsob hodnotit jako více či méně případný, hledám pouze jednu z možných příbuzností k Hruškově poezii. Dodám ještě, že Hruška toto hmotné východisko používá odlišným způsobem. Zatímco americká poezie stojí na slovesu a verše jako by byly v neustálém pohybu, Hruška odstraňuje přebytečné nánosy.

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se