Zločin a trest po jihočesku

Zločin a trest po jihočesku

Artur Sirový, 26.4. 2006, Literární noviny

Kniha Jiřího Hájíčka Selský baroko je v době nejposlednější aktuální zejména díky své nominaci v cenách Magnesia Litera za kategorii Próza. Je to text, který si ovšem svou aktuálnost může podržet i trvale: je to dílo vydařené, s hloubkou a palčivostí v českých poměrech až nezvyklou. (Selský baroko získalo cenu Magnesia Litera v kategorii próza - pozn. redakce.)

Pátá próza Jiřího Hájíčka Selský baroko je zralejší než jeho povídky (Snídaně na refýži, 1998; Dřevěný nůž 2004) i romány (Zloději zelených koní, 2001; Dobrodruzi hlavního proudu, 2002), zároveň na leccos z předchozích děl navazuje – zejména v typu hlavního hrdiny, nepříliš úspěšného, ale slušného sedmatřicátníka Pavla.

Novinkou je, že Selským barokem Hájíček vykročil ze své dosavadní sféry soukromých citových příběhů a odvážně píše novelu o závaží padesátých let a vyrovnávání se s tím, co má kdo v této zemi za sebou. (Podobný náběh částečně měli již Zloději zelených koní – v nich se ale širší téma postupně ztratí, aby se vše uzavřelo bez dalšího přesahu.)

Selský baroko přináší sevřený, dobře stavěný příběh. Chvíli to skoro vypadá na detektivku – ovšem k ryze „detektivnímu“ rozuzlení dochází již těsně za půlí knihy, když se najde hledaný dokument, udavačský dopis z roku 1953. Ale napětí trvá dál: nejen díky tomu, jak se před archivářem a profesionálním sestavovatelem rodokmenů Pavlem z různých střípků skládá celý příběh z jedné jihočeské vesnice v době násilné kolektivizace, ale především díky stupňující se naléhavosti otázek, které vynořující se minulost přináší.

Svou roli má v onom napětí rovněž Hájíčkova umná práce s paralelami. Vedle odkrývání zasutých osudů z tragických padesátých let se totiž otevírá i Pavlova vlastní minulost (rozvod, konflikty s bratrem), s níž není srovnaný. Odvíjí se tu dvojí linka nezvládnuté reflexe minulosti, a odtud mimoděk vyrůstá potřeba po změně, po harmoničtějším uspořádání – tak je to s Pavlovou osobní tragédií z devadesátých let i s padesát let starou nenávistí. Plánovat si nadále jako přístup ke světu zapomínání je díky tomuto paralelnímu obrazu jaksi neudržitelné.

Drobnější paralelu pak zažívá Pavel také v seznamování se s Danielou, která v horkém létě přijela do třeboňského archivu naoko pátrat po svých předcích a která Pavlovi nesmírně připomíná první ženu i jeho sbližování se s ní („úplně stejná gesta“, zmiňuje na straně 67). A vše korunuje paralela nejstrašlivější: podvakráte se tu odehraje příběh, kdy se jedinec stává nástrojem k provedení čehosi hodně zlého, horšího, než by kdy chtěl. Tak se postupně rozuzlí příběh jednoduché vesnické krasavice Rozálie, která napsala ze zhrzené lásky v lednu 1953 udání, že na jedné pile se po nocích hrají karty: to se náramně hodilo do krámu akčním kolektivizátorům, kteří se potřebovali zbavit tamních „kulaků“.

A podobně se sám Pavel stane nástrojem druhých, ačkoliv to není v totalitním režimu. Poté co v rámci své pracovní zakázky pátrá po onom udání, přestává mít v rukou to, co objevil. Nic nepomůže ani jeho konečné rozhodnutí dopis dál nepředat, stejně ho zneužijí proti nevinnému člověku v rámci ubohé provinční politické kampaně kdesi na Vysočině – a Pavla to v jeho vlastním vidění nevyhnutelně a bolavě zařadí mezi viníky.

Nedonutili mě nenávidět
Neotřele v dnešní próze působí zlomové situace, do kterých se Pavel dostává, i jeho povaha, kombinující nesmělou zdrženlivost a značnou citlivost. V postupném doplňování puzzle tehdejší vesnické tragédie se mu „poštěstí“ spatřit možné důsledky svých činů, toho, na co se nechal najmout: je postaven před vinu, obavy a zranitelnost neprohlédnuvší a zestárlé Rozálie, která v něm vyvolá soucit a nutkání hledat nějaké jiné řešení než splnění své „zakázky“.

Hájíček zmíněné paralely doplňuje prací s kontrasty, ve kterých se již zabydlel v předchozích dílech, v nichž šlo především o opozici vesnického a městského světa. Nyní tematizuje kontrast přírody a techniky (hrdina sedává s dokonale pracujícím laptopem na břehu rybníka) a proti kvasu samotného příběhu staví Hájíček suchý svět oficiálních dokumentů minulé doby, který se na stránkách Selskýho baroka opakovaně objevuje: z textu až mrazivě vyčnívají definice kulaka z různých slovníků, citace ze soudních spisů padesátých let a z vesnických kronik...

Bylo by myslím zjednodušující vytrhovat z knihy jako hlavní téma jen problém volby mezi pomstou za dávné křivdy a smířením se s nimi. Selský baroko nejde takto po povrchu, a tím je cenné. „Třeba tam straší, napadlo mě. Třeba se tam staří sedláci scházejí dodnes. Sedí a hrají karty o mou duši...“ říká si Pavel (strana 174) při svém posledním návratu do končin, kde bylo sepsáno ono udání. On sám ale tento boj o svou duši dokonal: tím, nad kterými otázkami během své cesty váhal. Tím, jak moc byl fascinován větou komunisty zničeného statkáře „Nedonutili mě nenávidět“. Tím, že nesmiřitelnost nepřijal jako možný přístup ke světu, plnému malých i velkých křivd – a přesto nesklouzl do paušálního smíření, které zrelativizuje všechna provinění. V Selským baroku má selhání trpkou chuť, vina zůstává palčivá a otazníky nad postojem k vlastní minulosti otevřené i zavazující.

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se