Zabij krtka, zachráníš svět

Zabij krtka, zachráníš svět

Je pokrytý tmavou, modravě šedou srstí, hebkou a sametovou, která se bez odporu ohýbá dozadu, dopředu i do stran, aby mohl v podzemní chodbě i couvat. Na dotek působí jako ten nejvybranější samet. Má vousy a drobné zoubky, ostré jako jehly. Když se na něj podíváte jen zběžně, nenajdete na jeho těle žádné uši ani oči – pouze pokud mu důkladně rozčísnete srst, zahlédnete v jejích hlubinách dva černé korálky, jen o málo větší než tato tečka. Je to zkrátka taková sametově hebká klobása. Jeho zadní packy jsou mrňavé, tenké a křehké jako myší a ze zadku mu vzhůru trčí asi tři centimetrů dlouhý štětinatý ocas, kterým si ohmatává strop chodby."

Těmito slovy charakterizuje anglický básník, spisovatel, zahradník a profesionální "chytač krtků" Marc Hamer hrdinu své knihy Jak chytit krtka: A najít v přírodě sám sebe, která u nás letos vyšla v nakladatelství Host. Jde o autobiografický esej, v němž autor částečně bilancuje, přičemž shledává četné paralely mezi životem krtka a svým vlastním. Ostatně, jeho profesní životopis je celkem pestrý: nejčastěji vzpomíná, jak v mládí žil rok jako bezdomovec, poté ale vystudoval dějiny umění, pracoval na železnici a v železárnách, prodával grilovaná kuřata, působil v galeriích, marketingu, grafickém designu, jako redaktor i učitel tvůrčího psaní ve věznici v Cardiffu.

Krtek jako člověk
V souladu s jinými, odbornými prameny, jako jsou Hraboši a krtci: poznání, prevence, ochrana (Ostrava: Blesk, 1997), Hamer líčí krtky jako samotáře, kteří s výjimkou doby rozmnožování žijí každý ve svém teritoriu a dobře jej znají. Ve tmě se orientují po paměti a přesouvají se vysokou rychlostí: "Jsou hbití a mazaní. Když jim chodbu naruší chytač nebo nějaký predátor, ze strachu ji zahradí, přesunou se v rámci téže sítě tunelů jinam a začnou budovat nové chodby a vyhrnovat nové krtiny. Pokud se krtek mimo období páření střetne tváří v tvář s jiným krtkem a nerozhodne se ustoupit, bude s ním bojovat, dokud jeden z nich neutrží smrtelná zranění… Občas se stane, že se jeden krtek náhodou proboří do chodby druhého – to pak na sebe ze svých přilehlých soustav pisklavě volají, aby si pojistili, že se nebudou muset utkat."

Ve svém mikrosvětě má prý přitom odlišný biorytmus: v podzemí nehrají den a noc žádnou roli. "Krtci žijí v rytmu čtyřhodinových cyklů. Čtyři hodiny se věnují krmení, pak čtyři hodiny spí v jednom ze svých několika hnízd rozmístěných v rámci celé podzemní soustavy."

Krtci tedy nesnášejí společnost, což je spojuje s autorem, který i o sobě prohlašuje: "Jejich svět je, stejně jako ten můj, místem, kde neexistují žádné davy, z kterých je třeba vyčnívat nebo se z nich vyčleňovat, kterých je nutno být součástí nebo se jim vyhýbat. V jejich i mém světě existují propojení jednotlivci a vztahy mezi nimi." Hamer nakonec rodinu založil a na rozdíl od svého spřízněného živočicha s partnerkou a dětmi žije trvale.

Býti přírodou
Hamer se ale zaměřuje na okamžiky, kdy byl při své práci sám – jako krtek. I když krtky v rámci své profese musel zabíjet, na prazákladní živočišné rovině se s ním ztotožňuje: "Ten kus země, na kterém pracuju, slouží jako pastvina už stovky let, zemina je tady černá a sahá hluboko. Stojím tu, zvíře jako každé jiné: nevykazuju žádné chování, které bych musel někomu vysvětlovat, a nemám ani, komu bych jej vysvětloval. Jsem tu, abych pochytal krtky. A prostá skutečnost, že tady jsem a mám tento osamělý úkol, mě zavádí hlouběji a hlouběji do té majestátní sounáležitosti, která mi dává vše, co potřebuju. Takřka neviditelná volavka číhá na malé ryby ve spleti kmenů stržených bouří, které čekají, až je velká voda odnese do moře. Kolem prolétne kormorán."

Při svém pobytu v přírodě navazuje na svoje dávné bezdomovectví: "Když lovím, přijímám samotu a odkládám lidskou podstatu. Stává se ze mě jiná bytost: cosi proměnlivějšího, volnějšího, přizpůsobivějšího a instinktivnějšího. Nosím si to v sobě z dob, kdy jsem byl mladík a žil v divočině."

Dosahuje tak stavů vyvanutí vlastního já, snad blízkých konceptům jako hinduistická nirvána: "Když jsem v noci spal, rozpustil jsem se v hlíně a tmě, jako bych z nich byl stvořený. Nebyl jsem v přírodě, nebyl jsem s ní v ‚sepětí‘– já byl přírodou, tak blízko své pravé podstatě, jak jen to bylo možné."

Tyto zkušenosti jsou zachyceny i v autorových verších, které prokládají jednotlivé prozaické kapitoly. Je z nich patrné, že autor je členem Britské společnosti pro haiku, i když formální kritéria nesplňují: "Jsem jelen Jsem liška Jsem kapr Jsem havran Jsem holé dvounohé zvíře halící se do vlny ruce mám od bláta."

Krtci měnící běh dějin
Občas autor podniká i kulturně-historické exkurze: čtenáře seznamuje s některými literárními krtky, jako jsou Rukavička z Letopisů Narnie, vynikající zahradník a vůdce bojové skupiny mluvících krtků, nebo Krtkem z knihy Žabákova dobrodružství, který se přátelí s Krysou, Žabákem a Jezevcem.

Obecně Hamer konstatuje, že pro lidi je obtížné psát příběhy o samotě krtků, takže je ve svých fiktivních vyprávěních v rozporu s realitou obdařují přáteli, s nimiž krtci zažívají roztodivná dobrodružství. Můžeme to vztáhnout i na našeho slavného Krtečka Zdeňka Milera, který se v pozdějších dílech dočká i rodinného života.

Autor zmiňuje i krtky, kteří se zapsali do dějin. Například původce krtince, o který v únoru roku 1702 klopýtl Sorrel, kůň Viléma III. Oranžského. Král byl vyhozen ze sedla a měsíc nato kvůli zraněním zemřel. Mnoho jeho nepřátel to oslavovalo, takže Vilémova neblahá nehoda prý dala vzniknout přípitku neznámému krtkovi: "Na malého chlapíka v černém kabátě!" Na londýnském náměstí St. James’s Square dnes stojí bronzová socha: "Vilém ve zřasených dobových šatech hrdě jede na koni, každým coulem vítězný král, jeho kůň pozvedá hlavu a hříva mu vlaje, ale těsně před jeho levým zadním kopytem se choulí malý krtinec."

Co s nimi?
Celou knihou však proniká rozpor: krtci jsou líčeni jako autorovi blíženci, ke kterým má způsobem života blíž než k lidem, přesto se nechával najímat, aby je chytal a zabíjel. Snad i proto přichází rozřešení tohoto dilematu: Hamer líčí scénu, kdy musel lopatkou umlátit krtka, kterého past nezabila, což pro něj znamenalo natolik traumatizující zážitek, že se rozhodl se svým řemeslem skoncovat. Přesto tvrdí, že i násilná smrt k přírodě prostě patří: "Starý jezevec přijde o zuby a pomalu umírá hladem, a když leží vysílený a dodýchává, krysy mu ohryzávají měkké části. Viděl jsem, jak stará liška umrzla u paty holého stromu, když jí dosloužily kyčle. Viděl jsem, jak vrány vylouply oči právě narozenému jehněti dřív, než se vůbec postavilo na nohy."

Když se ho prý zákazníci nyní ptají, co si s krtky mají počít, poradí jim, ať se buď sami naučí, jak na ně, nebo si mají nechat vyrůst přirozeně rozkvetlou louku: "Krtci kvůli nám nemusejí přicházet o život. V Německu a Rakousku je krtek obecný chráněný druh: tamní zahrádkáři se s ním zkrátka naučili žít." Polemizuje tak s těmi, kteří na své zahradě nechtějí nic živého. Úzkostlivě opečovávaná okrasná zahrada je totiž "sterilní místo".

Širá zahrada světa
Obecně jde o signifikantní text pro dobu, kdy obyvatelé západních zemí nabádají k ochraně tropických pralesů a tamních zvířat, ale mnozí se sami těžce vyrovnávají s návratem vlků do vlastních lesů, a kdy by většina z nás nechtěla osobně sprovodit ze světa živého savce, ale maso úhledně zabalené a dovezené z jatek se běžně prodává. Také u Hamera je zabíjení strojové a odehrává se pod povrchem v krtčí noře, ovšem když ho má provést tváří v tvář, zabít "sametově hebkou klobásu" se ukazuje jako problém. Tím se z knihy stává svědectví o hledání vztahu k přírodě, jíž jsme i nejsme součástí, meditací nad tím, kdy ještě smíme zabít druhého (živého tvora) a kdy už ne.

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se