Za třemi slovy...

Za třemi slovy...

Inka Machulková Zamkni les a pojď, Host, Brno 2009

Česká poezie, zastoupená ženami, nemá básnířku, o níž by se dalo provolat: Bez nástupkyně královna! Přesto obsahuje jména, ke kterým se může vztahovat. Například intelektuální linie k Miladě Součkové, spirituální k Janu Kameníkovi (vlastním jménem Ludmile Maceškové)... Linii zvané „beatnická" jsou přisuzována dvě jména: Vladimíra Čerepková a Inka Machulková. Ta, společně s Václavem Hrabětem, tvořila v šedesátých letech minulého století „trojhvězdí" spjaté s nonkonformním děním pražské poetické kavárny Viola.

Nastupující čtenáři, nasávající atmosféru poezie osvobozované rytmem jazzu nanejvýš od středoškolského profesora češtiny, popřípadě z repríz Kováříkova pořadu Blues pro bláznivou holku, se proto s básnickou osobností Inky Machulkové (nar. 1933), usazené po srpnu 1968 natrvalo v Mnichově, mohli naplno setkat vlastně až dlouho po listopadu 1989, v její čtvrté řadové sbírce Neúplný čas mokré trávy (2006). A asi těžko už ze sebe dostanou metaforické verše jako: „Ale jen svíce / upaluje k nebesům". V přiloženém rozhovoru, který s autorkou vedl její budoucí editor Michal Jareš, se navíc dozvěděli, jak to bylo s tím dopisem Gregory Corsovi, s její spoluprací pro Rádio Svobodná Evropa či skautskou přezdívkou nahrazující Olgu „Inkou". Odpovědi respondentky, točící se rovněž kolem prvotiny Na ostří noci(1963) a druhotiny Kahúčú (1969), vydaných ještě u nás, a třetí sbírky Kámen komediantů (1979), vyšlé již v exilovém nakladatelství Poezie mimo domov, vzbudily zasloužené čtenářské očekávání. To bylo nakonec naplněno, nikoli jako v případě Vladimíry Čerepkové soubornějším vydáním, nýbrž přísným, ba sjednocujícím autorčiným výborem Zamkni les a pojď.

Jistě, uspořádat ze „všech svých textů" tu opravdu jednu knihu je skryté přání snad každého básníka, jenže v případě Inky Machulkové, píšící osudem (v Kahúčú si poznamenala: „Bylo léto / a mně se měnil rukopis"), je vzhledem k různorodosti jejích knížek dosti riskantní. Zvláště když svoje třídění podrobuje úhlu poslední zkušenosti, procházející čím dál větším oprošťováním, psaným už ne „do jazzu", ale „pro ticho". V nemilosti se tudíž u vstupního titulu Na ostří noci ocitla nejen „dívčí lyrika", nýbrž také otevřenější skladba „Ecce" či dokonce uhrančivá báseň bez názvu („Slyším ji / meluzínu"), v níž „za třemi slovy / sedí ten / s kterým se mi chce povídat". Srdce výboru právem tvoří vyzrálá druhotina Kahúčú, jejíž název znamená v řeči indiánů „plačící strom". Ani u ní však, porovnáváme-li ji s prvním vydáním, si nelze nepostesknout, že původní typografická úprava, spočívající zejména v občasném odražení některých vnitřních veršů o čtyři takty doprava, působí čtenářštěji.

Celkově je výbor obohacen i o některé další básně otištěné pouze časopisecky či dosud nepublikované, protože psané přímo pro recitaci s jazzem ve Viole. Zcela stranou tudíž zůstala simultánně vznikající odlehčená tvorba „anekdotických veršíků, aforismů a epigramů" Jako Šimi odpouštíme (2008), k vydání plánovaná již začátkem osmdesátých let u Škvoreckých v Torontu. Nicméně i tak máme konečně „k ruce" silný, osobitý doklad geneze léta neprávem skryté básnířky. Nikoli naturelu „loby" Diane di Primy nebo Anne Waldman. Inka Machulková působí starosvětštěji, jako dáma, které v úctě každým otevřením její knihy otevíráme dveře.

Její matečný roztok poezie vyjadřují slova: „Sedím tu sama a nechce se mi lhát // Mám plné ruce zelenavého stříbra / přes plné ruce padá a zní // Sedím tu sama / a živá." A my nemůžeme zapřít své čtenářské otcovství takto donošené pointy: „Jsem anděl jazzu... / Dal jsem vám křídla, / na sekeru." Vždyť tady někdo něco podstatného říká i o současných neurózách: „okna do němoty, / podepřená strachem, / kdo němotě vládne..." Neztrácí sexappeal a baví se: „jidášský plech / pelech kočičí". Po cikánsku si nás klidně škrábne čepelí apelu: „Dohoda platí." A přesně, ač volným veršem vyfrázuje svůj emigrantský sen, abychom bděli: „To když si vzpomenu / že dítě mi zase zůstalo / spát za tou hranicí."

Už nyní, před souborným vydáním díla Inky Machulkové - v němž prach začíná padat „někam nahoru" - „koně se plaší v čekání".                                                                          

Zdeněk Volf

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se